Inscenace Nachlass se obejde bez herců. Originální koncept ale nabízí nedostatek prostoru pro jeho vnímání

Inscenace Nachlass se obejde bez herců. Originální koncept ale nabízí nedostatek prostoru pro jeho vnímání70%

Nachlass. Německé slovo, které označuje celek všech hmotných a nehmotných statků, které po sobě zanechal zesnulý. S tímto konceptem se rozhodli ve své neobvyklé inscenaci pracovat režisér Stefan Kaegi a scénograf Dominic Hubert. Spojili přitom síly s filmařem Bruno Devillem a společně vytvořili něco, co přináší skutečně neobvyklý zážitek. A nepotřebovali k tomu ani herce, ani pořádné jeviště.

Nachlass může mít nejrůznější formy. Jedná se o dopisy, díla, dokumenty, ale také fotografie či videa. To vše spolu s nejrůznějšími rekvizitami využili také tvůrci inscenace Nachlass – Hry bez osob, kteří se setkávali s lidmi, již se z nejrůznějších důvodů připravovali na smrt. Na základě jejich výpovědí pak tvůrci připravili osm místností, které mají střežit to, co po sobě chtěli zanechat. Jediným limitem jim byla velikost místnosti a časový limit. Jinak bylo vše na nich.

Návštěvník inscenace se nesetká po celou dobu s žádnými herci. Pomocí uvaděčů je doveden do oválné místnosti, v níž se nachází několik dveří. U každých je cedulka s názvem osoby, jíž daná místnost patří, a nad nimi digitální hodiny s odpočtem času. Ty ukazují, kdy se místnost otevře, aby přijala další zájemce o prozkoumání pozůstalosti. Zatímco návštěvníci čekají, až se jim otevřou brány do soukromí jiných lidí, mohou na stropě místnosti pozorovat mapu, na níž se zobrazuje množství úmrtí na světě. Každou vteřinou přibývají další.

S každým dalším průchodem dveřmi se návštěvník ocitá v jiném světě. Každý se totiž rozhodl se životem rozloučit po svém. Někdo nabídl sérii fotek, jiný video pro dcerku. Někdo se snaží zajistit, aby všechny jeho peníze připadly po smrti dobročinné organizaci, jiný si chce naposledy zazpívat svou oblíbenou písničku. Návštěvník se dozvídá o osudech 'hrdinů' prostřednictvím zvukových záznamů, které pro tyto účely natočili. Příběhy pak dobarvují, jak bylo řečeno již výše, videa, fotografie, dokumenty či třeba unikátní stroj.

Přestože se z popisu může zdát, že musí jít o dost depresivní podívanou, rozhodně tomu tak není. Je pravda, že v některých místnostech má člověk skutečně na krajíčku, nicméně převažuje především věcnost, jindy až syrovost výpovědí. Netlačí se zbytečně na divákovy emoce. Vypravěči, kteří promlouvají přímo k návštěvníkům, jsou se svým koncem smíření, a tak přistoupili i ke 'svým pokojíčkům'.

I přesto, že je koncept skutečně unikátní a myšlenka neobvyklá, celé inscenaci jako kdyby stále něco chybělo. Základním problémem je soukromí. Člověk vstupuje do místností hned s několika dalšími lidmi, z nichž většinu vidí poprvé. Výjimečné prostředí pokojů tím ztrácí většinu své atmosféry, protože je limitováno přítomností cizích osob. Přeci jen – kdo by se chtěl prohrabovat pozůstalostí jiných před pátravýma očima někoho, koho vůbec nezná?

Je samozřejmé, že by bylo z organizačních důvodů téměř nemožné, aby mohli do jednotlivých místností vstupovat lidé po jednom. Zážitek by to však navýšilo do obrovských rozměrů. Dalším problémem je časový limit. Jakmile utichne natočený záznam, dveře se otvírají, do pokojů vchází další zájemci a člověk má jen několik vteřin na to, aby místnost opustil. Kouzlo řečeného a viděného tak nestíhá uzrát.

Hra Nachlass, která se premiérově představila již v září roku 2016 v Lausanne, tak na Mezinárodním festivalu Divadlo nadchla svou originalitou. O tom, že by si z ní člověk odnášel stejně jedinečný zážitek, ale nemůže být řeč.

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Depo2015 nabízí i další akce

Místo konání: Depo2015

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!