„Nejsem jako současní malíři, kteří se snaží zobrazit svou těžkou situaci nebo dnešní problémy žen,“ říká čerstvá absolventka pražské AVU Barbora Dohnalová, která v Indigonebě prezentuje svá nejnovější velkoformátová plátna v duchu realismu a symbolismu 19. století.

Pro Barboru jsou velkým zdrojem inspirace knihy a především knihovny. „Strašně moc čtu, mám ráda fantasy a tajemné příběhy. Harry Potter je od dětství moje srdcová záležitost, což se promítlo i do jednoho námětu s knihovnou. Fascinuje mě jejich specifická atmosféra, navíc se u nich dá dobře hrát s perspektivou, s motivem ubíhajících knížek. Zároveň u těchto obrazů hodně pracuju se světlem.“

Barbora Dohnalová: Abandoned by Kerouac I, olejomalba na plátně, 70x100 cm, 2018. Foto archiv autorky

Malířka se momentálně nejvíce soustředí na interiéry; toto téma prý ještě zcela nevyčerpala. „Mám ráda, když je to osobní a hřejivé, industriální prostory pro mě nemají takové kouzlo a nostalgii. Nejprve jsem dělala fiktivní interiéry. Pak mě napadlo je ozvláštnit tím, že budou přímo od někoho – mých oblíbených umělců, spisovatelů.“ Na výstavě najdete pokoj z Goethova domu ve Švýcarsku nebo z bytu Kerouaka, kde chvíli žil. „Přijde mi zajímavé portrétovat umělce ne skrz jejich obličej, ale skrz jejich věci, způsob jejich uspořádání, protože to o nich hodně vypovídá.“

Z výstavy přitahuje pozornost i výjev v románu Deset malých černoušků od Agathy Christie, který se dá označit za zvětšenou knižní ilustraci. „Ztvárnila jsem poslední scénu, kdy po smrti malých černoušků zůstane v domě jediná dívka, která pak odejde nahoru po schodech a tam se oběsí.“

Barbora Dohnalová: And then there were none, olejomalba na plátně, 80x125 cm. Foto archiv autorky

Kde se vzal tvůj pseudonym „von Grim“? Na internetu jsem našla odkazy na severské legendy, japonské manga i na stejnojmenné město v Norsku…

Tohle je bohužel hodně teenage záležitost. Nick jsem začala používat, když mi bylo šestnáct. Tehdy jsem měla hrozně ráda kapelu The Horrors a jejich basák, můj velký oblíbenec, si říkal Joshua Von Grimm. Dala jsem si to jako jméno na Facebooku a začala jsem se tak podepisovat na obrazy a ilustrace. Nakonec jsem si to musela nechat, protože někteří lidi mě neznají pod mým pravým jménem.

Malbu jsi studovala už na střední škole. Že se chceš věnovat malbě, jsi věděla už v 15 letech?

Já to věděla asi odjakživa. Mamka mi říkala, že v dětství jsem pořád jenom kreslila. Pak jsem asi od osmi let chodila do výtvarky na keramiku. Ve škole mě moc nebavilo se učit, naopak mě vždycky bavilo dělat něco kreativního. Hodně jsem dělala i ruční práce – vyšívání, pletení.

Umělecké vlohy máte v rodině?

Ne, jsem první. Mamka vůbec neumí kreslit. Táta je hudebník, moje sestra lékařka, takže úplně vyčnívám. Rodiče mě ale odmalička brali do galerií po celé Evropě, v deseti letech jsem poprvé navštívila Louvre. I díky nim jsem si k tomu vypěstovala silný vztah. Doma jsme měli spoustu knížek o umění, v nich mě hodně zaujal Salvador Dalí. V dětství to byl můj nejoblíbenější malíř. Ovlivnil mě surrealismem, ale postupně jsem zjišťovala, že už jsou i jiní, lepší malíři. Nejvíce mě inspirují styly 19. století – symbolismus, romantismus, zkrátka malby, z kterých čiší pocit, za kterými je příběh. Žádný minimalismus ani abstrakce.

Barbora Dohnalová: Frozen lake, akrylová malba na plátně, 30x40 cm. Foto archiv autorky

Splnila umělecká škola ve Valašském Meziříčí tvá očekávání?

Ta střední škola – sklářská s oborem malba – byla trochu slabší, ale zase byla poblíž a já nechtěla jít na intr. Spíš jsem se tam naučila všechno dělat sama, než že by mi s tím bůhvíjak pomohli. Hodně přínosná pro mě byla stáž v Itálii na mozaikářské škole. Šlo spíš o řemeslnou práci, ale zajímavou, navíc se skvělým uplatněním, protože to dnes už skoro nikdo neumí. Naučila jsem se tam techniku, která se používala už od románského slohu. Od začátku jsem ale věděla, že chci jít na AVU. Dostat se na ni se mi povedlo až na druhý pokus, ale hlavně, že se povedlo. Kdyby mě nepřijali, tak bych se vrátila do Itálie.

Jak se tvému směru stavěli kantoři z AVU, kde se spíše preferuje právě abstrakce?

U mě to byl vždycky problém. První tři roky na vysoké byly fakt hodně zlé. Pořád jsem dostávala kritiku a špatné známky z klauzur. Říkali mi, že se musím zbavit své ilustrativnosti, protože je údajně špatná. Přitom ilustrativní malba je ve světovém umění velmi důležitá. Zdejší kantoři toto ale moc nechápou. Můj profesor Michael Rittstein vytvářel vždycky expresivní díla, ti z ostatních ateliérů také vycházeli spíš z abstrakce.

Neměla jsem to tam úplně jednoduché, ale za svou prací jsem si vždycky stála. Ve vyšších ročnících jsme si s Rittsteinem konečně sedli, pochopil, že svůj styl nezměním. Nakonec byl se mnou docela spokojený, a to i u obhajoby diplomky. Ke konci studia mi vlastně všichni řekli, že je moje tvorba zajímavá a dobrá a že bych tu ilustrativnost měla ještě víc zdůraznit, než ji potlačovat.

Bylo realistů ve tvém ročníku více?

U nás v ateliéru se hodně prosazoval, ale trošku jiným způsobem. Moje kamarádka, Klára Sedlo, ta dělá úplný realismus. My dvě jsme vybočovaly hodně, říkali nám, že naše malba není dostatečně současná. To mi připadá jako hloupost – umění má být svobodné, můžeme si přeci dělat, co chceme.

Barbora Dohnalová: Library II, akrylová malba na plátně, 120x130 cm. Foto archiv autorky

Jak zpětně hodnotíš studium na AVU?

Dalo mi to hodně, už jenom to, že jsem se pořádně naučila dějiny umění. Objevila jsem spoustu umělců, o kterých bych jinak nevěděla. Těch šest let jsem měla čas tvořit, nemusela jsem dělat nic jiného než malovat. Komunikace se studenty, se kterými jsme si vyměňovali názory na svá díla, mi přišla důležitější, než konzultace s profesorem, se kterým člověk stejně mluví jednou za pár týdnů a jenom na chvíli.

Ateliér Michaela Rittsteina sis vybrala záměrně?

Jo, věděla jsem to jistě od začátku, že chci k němu. Do ostatních ateliérů bych se nehodila. Teď je místo něj Josef Bolf, lituju, že tam nebyl během mého studia. Když mi bylo osmnáct, byl to můj nejoblíbenější český autor.   

V minulosti jsi dávala přednost spíše hororovým a fantasy motivům, dneska maluješ hlavně architekturu a interiéry, ze kterých vyzařuje klid. Hledáš ho v malbě, když ho v životě postrádáš?

Když maluju, tak je to pro mě jako meditace. Teď bohužel nemám na malbu čas každý den, ale vždycky, když si k tomu sednu, tak mám čas přemýšlet i o věcech, které mě běžně nenapadají. Při procesu malování myšlenky fungují úplně jinak.

Barbora Dohnalová: St. Ludmila, perokresba a akvarel, 21x30 cm, 2016. Foto archiv autorky

Kolik hodin týdně malováním strávíš?

Teď jsem začala pracovat, vedu výtvarné kurzy pro děti, takže času je méně. Maluju tak tři dny v týdnu, což je docela málo. Snažím se malovat sedm hodin denně, déle u toho nevydržím. Po pěti hodinách už jsem trochu roztěkaná a unavená, protože maluju v kuse, nedělám si pauzy, nejím. Omezuje mě i to, že maluju jenom za denního světla.

Mezi tvými obrazy nechybí perokresby, akvarel či akryl, převažuje ale olejomalba. Kterou techniku preferuješ?

Poslední rok a půl používám olejové malby namísto akrylových. Vytvoření obrazu mi tak sice trvá déle, zhruba tři týdny až měsíc, ale olejomalby vypadají daleko lépe, víc si u nich hraju s barevností a se světelnými přechody, což u akrylu moc nejde. Ten se hodí na malé formáty, rychlý obrázek, ale pokud má vzniknout něco, za čím si budu stát, tak to musí být olejomalba.

Je to i z toho důvodu, že olejomalby vydrží déle?

Ještě se přesně neví, co s těmi akrylovými obrazy za sto let bude. Je to celkem nová technika, více se začala používat až v padesátých letech. Původně to byly průmyslové barvy. Je to ale, dá se říci, plast, takže si myslím, že možná vydrží. Olejomalba je ale věčná.

Barbora Dohnalová: Sleepless night, olejomalba na plátně, 90x75 cm, 2016. Foto archiv autorky

Některé malby zachycují zamlžené krajiny, hořící budovy. Odráží se na nich tvoje aktuální nálada?

Docela jo. Dříve, kdy jsem měla problémy ve škole, jsem bývala smutná, což se projevilo právě na těch depresivních obrazech. Tehdy jsem se i bála cokoliv do školy donést, cítila jsem se stísněně. Řešila jsem, jestli to či ono mám vůbec namalovat, jestli to někdo ocení, zda to nedělám zbytečně. Dneska už jsem víc v pohodě a se vším spokojená.  

Ve tvých dílech se často objevuje motiv osamocené dřevostavby, typické pro americké filmy. Navštívila jsi někdy Spojené státy?

Ne. Hlavním problém je, že nemám řidičák. Vždycky jsem si je chtěla projet, vidět tamější krajinu, která je úplně jiná než u nás. Chodit pěšky po New Yorku netoužím. Mám ale hodně kamarádů z Ameriky, kteří mě hodně zásobují fotkami – ty pak používám jako předlohu. Také využívám printscreeny z filmů, které se zde natáčely. Vícekrát už jsem od lidí slyšela, že jsou moje malby cinematické, že vypadají jako záběr z filmu. U některých obrazů to mám jako záměr, aby se člověk jako by ocitl v ději.

Málokdy se na tvých obrazech objeví postava, a když tam je, tak jí většinou není vidět do obličeje nebo je otočena zády. Má to nějaký důvod?

Připadá mi, že by to bylo zbytečné je moc ukazovat. Přítomnost člověka už je tam jenom tím, že je to dům. Přijde mi zajímavější, když si každý může domyslet, co se v něm děje. Mám radši, když je otevřenější a každý si ho vyloží po svém. Jde vlastně o opak konceptuálního umění, které má vždy jedno jediné vysvětlení.

Barbora Dohnalová: Commander’s House (based on Handmaid’s Tale), olejomalba na plátně, 135x100 cm, 2018. Foto archiv autorky

Ve tvé volné tvorbě jsem našla i výjev z Mullholland Drive od Davida Lynche nebo ze seriálu Handmaid’s Tale…

Handmaid’s Tale je hrozně originální věc. Oceňuju jak knihu od Margaret Atwood, tak seriál. Je to umělecky natočené, práce s barvou je, dá se říci, až malířská. David Lynch je můj další oblíbený autor.

Podle tvého medailonku na ArtBanana měl na tvou tvorbu velký vliv Edward Hopper. Je to tak?

Každý, kdo vidí moje malby, okamžitě řekne „Hopper“. On dělal to samé, co já – práci se světlem, interiérem. Pro mě je všechno z jeho díla strašně silné. Bohužel jsem to nikdy neviděla naživo, v Evropě ho nikde nevystavují. Celkově jsou pro mě inspirativní všichni autoři amerického realismu. Ve škole jsme se o nich ale neučili, tam se zaměřují jen na evropské umění. Inspiroval mě i Vilhelm Hammershøi, který v Česku není moc známý. Hodně pracuje se světlem a má zvláštní, tajemné figury v černém.

Barbora Dohnalová: Bath, akrylová malba na plátně, 70x95 cm. Foto archiv autorky

Z českých malířů mě hodně ovlivnil Jakub Schikaneder. Vždycky, když navštívím Veletržní palác, tak se zastavím u jeho obrazu Vražda v domě. Stojím tam patnáct minut a pokaždé na něm najdu něco nového. Současnými malíři se neinspiruju, dívám se do minulosti. Nejsem ale taková, že bych něco kopírovala a snažila se, aby to nikdo nepoznal. Chci, aby ta inspirace byla vidět.

23.9.2018 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout