Asyrská vojska babylonského krále Nabukadnesara obsazují Jeruzalém, likvidují Šalamounův chrám a Židy odvádí do zajetí v Babylonu. Krutý král označuje sám sebe za boha a žádá po ostatních, aby ho uctívali tak, jak se sluší. V reakci na své rouhání je zasažen bleskem a zešílí, čehož využije jeho domnělá dcera Abigail, která se zmocňuje vlády a daří se jí přesvědčit Nabukadnesara, aby podepsal rozsudek smrti nad všemi Židy. A to včetně jeho dcery Feneny, která židovskou víru tajně vyznává.

Tak by se ve zkratce dal popsat děj opery Nabucco, v níž nad příběh daleko vyčnívá hudba Giuseppe Verdiho. Árii Va, pensiero, sull’ali dorate zná naprostá většina lidí, i těch operou nepolíbených. Právě na tento slavný hudební kus vsadili organizátoři akce, která měla ambici stát se největší českou operní událostí roku. Návštěvníci se totiž Nabucca ve středu 29. srpna nedočkali v tradičním prostředí divadla, ale opera se odehrála přímo pod hvězdným nebem na pražském Vypichu.  

Na open air stage se tak přestěhovaly nejen kulisy a orchestr vedený dirigentem Milošem Formáčkem, ale také špičkoví operní umělci nejen z České republiky. Show si pro sebe naprosto ‘ukradla' sopranistka s německo-bulharskými kořeny Iordanka Derilova, která předváděla skutečně výjimečné pěvecké i herecké výkony. Svým temperamentem, jejž do role Abigail vkládala, dávala představení šťávu. Výborné výkony však předváděli i další umělci. Ať už Richard Haan jako Nabucco, Barbora Polášková jako Fenena či Paolo Lardizzono v roli Ismaele. 

Kdo Nabucca alespoň trochu zná, ví, že v něm hraje velkou roli především početný sbor. Působivé masové scény, které po trochu rozpačitějším začátku získaly velkou sílu, doplnily i pyrotechnické efekty. Nutno však podotknout, že byly využívány skutečně jen v pasážích, kde se hodily. Žádná přeplácaná scéna s ohňostroji se nekonala. Jen vystřelování ohňů, což ocenili především diváci v prvních řadách, kteří se díky nim alespoň na chvilku ohřáli. Představení totiž začalo až ve 20 hodin, ač vstupenky hlásily počátek o hodinu dříve. V závěrečných scénách tak bylo skutečně už chladno. 

Původní obavy z open air prostředí, v němž se opery konají jen zřídka, se ale nenaplnily. Zvuk byl výborný, vystupujícím bylo rozumět dostatečně a díky jednoduché scéně, krásným kostýmům a nekýčovité světelné show člověk zapomínal, že sedí na obyčejné kožené židličce a létají kolem něj komáři. Pro příště by snad jen mohli organizátoři vysvětlit lidem ve stáncích, že opera není rockový koncert, a že když se budou nahlas vybavovat jen pár metrů od hlediště, budou v tišších momentech slyšet.  

Celkově se ale jednalo o skutečně výjimečný večer, který přinesl skvělé pěvecké výkony a podmanivou hudbu, díky které se v roce 1842 dostal Giuseppe Verdi opět na skladatelské výsluní. Pražský Vypich tak ukázal, že mu sluší nejen megakoncerty Kabátů, ale rovněž operní hlasy a nesmrtelné orchestrální melodie.

30.8.2018 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout