Na největším z nich, ostrově São Miguel, jsme strávili krásnou týdenní dovolenou. Vypravili jsme se tam na přelomu září a října 2010, tedy mimo hlavní sezónu, ve dvou a bez větší pomoci cestovních kanceláří. Po ostrově jsme se pohybovali ve vypůjčeném autě. Snad naše zážitky a zkušenosti budou inspirací a užitečnými radami pro další cestovatele. Doplňkem tohoto článku je i fotogalerie z naší dovolené na Azorech.

Whale watching

Speciální atrakcí na Azorech je pozorování velryb a delfínů, tzv. whale watching. Jde o celkem drahou zábavu (platili jsme 47 eur na osobu za cca 2,5hodinovou plavbu plus nějaké povídání před a po), ale shodli jsme se, že to stálo za to. Do vod okolo Azor totiž připlouvají různé druhy delfínů a velryb v takovém množství, že některé společnosti nabízející whale watching garantují vrácení peněz v případě, že se na žádného z těchto mořských savců narazit nepodaří. Velryby jsou vzácnější, ty někteří méně šťastní neuvidí, ale delfíni jsou spatřeni téměř vždy.

Loď, se kterou jsme vyrazili do vln oceánu, byla překvapivě celkem malá. Šlo o motorový člun, do kterého se vešlo asi tak 20 lidí, z toho dva byli členové posádky. Vyplouvali jsme z přístavu v Ponta Delgada (druhým možným výchozím místem je Vila Franca) a hned za přístavem jsme nasadili rychlost okolo 50 km/h a zamířili do hloubi oceánu za prvními kytovci.

Nepluje se ale jen tak náhodně – někde na pevnině na kopci mají totiž společnosti provozující whale watching svého pozorovatele, který s nějakým dalekohledem pozoruje hladinu a hledá kytovce. Když nějakou skupinu delfínů či velrybu uvidí, hlásí to vysílačkou člunům. Informace proudí i opačným směrem – posádky člunů zas předávají zprávy ostatním, jaké přesně delfíny či velryby viděli.

My jsme nejprve narazili na velké hejno delfínů pruhovaných, kteří vyskakovali pěkně vysoko nad hladinu. Když jsme se jich nabažili, dostali jsme signál, že se na jiném místě objevila nějaká velryba. Vyrazili jsme směrem k ní, ale po chvíli přišla zpráva, že se právě potopila. Když taková velryba zamíří ke dnu, je to na dlouho. Dalším cílem byla skupina malých velryb jménem kulohlavec černý, které oproti delfínům plavaly poměrně pomalu. A nakonec jsme viděli i vorvaně – matku a mládě. Pluli jsme podél nich ve vzdálenosti ne delší než 100 metrů asi 10 minut. Pak se najednou ponořili a my zamířili zpátky do přístavu.

Najezdili jsme po oceánu za 2,5 hodiny téměř 65 kilometrů. Zajímavý je určitě GPS záznam trasy našeho whale watchingu.

Jezera

Další specialitou ostrova São Miguel jsou jezera, která se vytvořila v kráterech někdejších sopek. Na ostrově jsou takové velké krátery tři.

Jako první z nich jsme navštívili Lagoa das Furnas, které se nachází nad městečkem Furnas, jehož specialitou jsou tzv. caldeiras, což jsou místa, kde ze země vyvěrá horký či přímo vařící sirnatý pramen a kouří se z nich. Jedny caldeiras se nachází přímo u severního břehu jezera Lagoa das Furnas a dá se k nim dojet i autem. Stejně tak na vyhlídku Pico do Ferro nad jezerem se dá vystoupat v autě, i když my jsme dali přednost pěšímu výšlapu od jezera s převýšením okolo 200 metrů. Pro výstup nejsou sandály ideální obuví, zatímco na obejití jezera bohatě stačí.  Obě tyto trasy patří mezi oficiální azorské trasy a jsou tedy dobře značeny. Voda v Lagoa das Furnas na nás působila celkem teple, ale také zeleně, ke koupání asi moc vhodná není.

Jako druhé v pořadí jsme navštívili jezero Lagoa do Fogo, které se nachází zhruba uprostřed ostrova a je z místních jezer nejvýše položené (asi 600 metrů nad mořem). Líbilo se nám nejvíc, na čemž měla velký podíl skutečnost, že není přístupné autem. Většina turistů tedy končí na vyhlídce ze silnice nad jezerem. Tam jsme zaparkovali (parkovacích míst je tam ale minimum) a po pěšince sestoupili dolů k jezeru. Není to nijak daleko – necelých 150 metrů výškových, dolů jsme šli 11 minut a zpátky o nějakých 5 minut více. To ale nebylo vše – podél břehu jsme pokračovali tak dlouho, jak to jen trochu šlo. Bylo tam totiž nádherně: sousední malé jezírko, krásná písečná pláž, pohled na kopce a skály všude okolo. A stovky až tisíce racků – pozor, mohou být prý agresivní zejména na jaře v době hnízdění, jak teď s odstupem čtu. Před námi prchali. Jestli se tam smí koupat nevím, ale byl to nezapomenutelný zážitek. Pokus obejít jezero dokola skončil dle očekávání – nedá se to, ale i tak jsme se prošli pěkně – jak říká GPS záznam naší procházky u Lagoa do Fogo, ušli jsme skoro 8 km. Pro úplnost dodám, že k jezeru se dá vystoupat i z jižního pobřeží po turistické trase z obce Praia, o ní se ale píše, že je dočasně uzavřena.

Třetí jezerní oblast se nachází na západě ostrova, kde se v jednom obrovském kráteru nachází několik menších kráterů, jezer a městečko Sete Cidades, podle kterého je celá oblast nazývána. Sete Cidades leží na březích dvou hlavních jezer. Největší jezero na ostrově Lagoa Azul a menší jižně položené Lagoa Verde jsou odděleny jen mostem, po němž vede příjezdová silnice. Na obě jezera jsme se podívali snad ze všech možných pohledů, včetně toho nejobvyklejšího z vyhlídky Vista do Rei, kde v zatáčce zastaví snad každý motorizovaný turista. Výhled je odtud opravdu nádherný a divili jsme se, že obrovský hotel postavený v minulosti v této zatáčce neměl úspěch. Vydržel prý v provozu jen asi rok, poté byl uzavřen a už je pořádně zarostlý zelení. Minimum hostů sem prý jezdilo z důvodu, že zde je skoro pořád mlha nebo je zataženo a prší. Nám naštěstí zrovna svítilo sluníčko. V okolí Sete Cidades jsme potkávali výrazně více turistů, než ve Furnas či Lagoa do Fogo – tato oblast působila jako nejvíc zasažená turistikou typu „přijedu autem nebo autobusem, zastavím na vyhlídce, za chvilku popojedu do městečka, tam se na chvilku projdu a pak zas sednu do auta a jedu do hotelu.“ Je ale pravda, že například na třetí největší jezero v této oblasti Lagoa de Santiago, jsme se dívali tímto stylem i my. K jezeru se totiž ani sestoupit nedá.

Koupání

Polehávání na pláži a koupání v moři není zrovna tím, za čím se na Azory jezdí. Přesto jsme si mysleli, že si v oceánu „normálním způsobem“ zaplaveme. To se ale nestalo. Koupat za každou cenu jsme se nechtěli, a vždy nás něco odradilo – nejčastěji kamenité pobřeží s nepohodlným vstupem do vody, studená voda nebo příliš velké vlny. Pláže jsme cíleně nehledali, takže jsme navštívili jen jedinou, malou písečnou pláž v městečku Mosteiros. Do boje s vlnami se nám ale nechtělo.

To ale neznamená, že jsme do moře vůbec nevlezli – šnorchlování na ostrově Ilhéu da Vila u města Vila Franca do Campo se nedá označit za normální plavání. Zátoka uprostřed tohoto malého ostrůvku je důkladně ochráněna před vlnami z oceánu a prý je to jedno z nejkrásnějších míst ke koupání na Azorech. Srovnávat nemůžeme, ale bylo tam opravdu nádherně. Za jakých podmínek se tam turisté mohou dostat však nevíme. Ostrov byl po sezóně již pro turisty uzavřen, my jsme tam pomáhali čistit ostrov od odpadků v rámci úklidové akce místních potápěčů a skautů.

Mořskou vodu jsme okusili i v místě Ponta di Ferraria, asi nejzápadnějším bodě ostrova São Miguel. Tam se nachází takový přírodní bazének dlouhý asi necelých 50 metrů, do kterého z jedné strany proudí chladná mořská voda a z druhé do něj vtéká horký minerální pramen. Tam je pro někoho voda až nesnesitelně teplá, ale každý si v tomto bazénku může najít místo s takovou teplotou vody, na kterou má zrovna chuť. Parádní relaxace.

Koupání v termálních vodách ve Furnas byl stejně nezapomenutelný zážitek. V městečku jsme narazili na parčík v údolí, kde se vléval horký termální pramen do studeného potoka. Návštěvníci si mohli vybrat, jestli se ponoří do jednoho z dvou bazénků napuštěných opravdu dost teplou termální vodou, nebo se bude koupat přímo v potoce, kde se dala najít i chladnější voda. Parčík byl otevřen i za tmy a vstupné se zde neplatilo. Podobných termálních koupališť je ve Furnas více, ale s placeným vstupem. To platí i pro jezírko ve známém parku Terra Nostra, jehož otvírací hodiny však končily poměrně brzy odpoledne a tak jsme se do něj nedostali.

Mapy

Jako cestovatel velmi náročný na úroveň map musím konstatovat, že se nám na opravdu kvalitní mapu ostrova São Miguel pro turisty narazit nepodařilo. K dispozici jsme měli několik map, z nichž každá byla dobrá na něco, a všechny dohromady nám poskytly celkem slušný servis.

Nejběžnější mapa pro turisty, která je k dispozici zdarma v turistických infocentrech, hotelích apod., posloužila jako celkem použitelný autoatlas – silnice v ní celkem sedí, zejména ty větší. Problém jsme měli s tím, že i rozlehlejší vesnice jsou značeny jen jako body, což u mapy v měřítku 1 : 125 000 není zrovna nejšťastnější. Vrstevnice a cesty pro pěší turisty v této mapě bohužel nenajdete. Naopak užitečnou součástí této mapy jsou plánky center sedmi největších měst na ostrově, kterými jsou Ponta Delgada, Ribeira Grande, Vila Franca, Lagoa, Furnas, Povoação a Nordeste.

Jedinou použitelnou mapou ostrova, na kterou jsme narazili v hypermarketu, byla mapa v měřítku 1 : 75 000 od azorského vydavatelství Ver Açor. Stála 3,69 euro, na ulici jsme ji ale viděli prodávat i o polovinu dráž. Tato mapa již vrstevnicemi disponovala a obsahovala i 28 oficiálních turistických tras (jejich umístění, jména a kilometráže). Nešťastné bylo, že tyto trasy překrývaly silnice v místě souběhu, takže při navigaci v autě tato mapa tolik nepomohla. Jinak mapa byla dost nečitelná, s vrstevnicemi po 100 metrech, bez odlišení luk a lesů a s legendou jen v portugalštině (přitom krátký text o turistických trasách byl i v angličtině).

V turistickém informačním centru v Ponta Delgada se nám podařilo získat podrobné plánky k jednotlivým již zmiňovaným turistickým trasám. Kromě popisu, kilometráže a dalších informací obdobných jako na webu trails-azores.com obsahovaly i výřez z podrobné asi vojenské mapy s vrstevnicemi po 10 metrech, s odlišením zalesněných a nezalesněných ploch a s cestami. Jen bohužel nešlo skoro poznat, kdy jde jen o lesní pěšinku a kdy o silnici, některé hlavní silnice v těchto mapách i chyběly. I tak ale tyto mapky na jednotlivých výletech posloužily nejlépe.

Turistické stezky

Na ostrově São Miguel (i ostatních Azorských ostovech) se nacházejí desítky značených oficiálních tras pro pěší turisty. Solidně jsou popsány na webu trails-azores.com. Několik jsme jich prošli.

Výstup od Caldeiras da Lagoa das Furnas na vyhlídku Pico do Ferro a následný sestup již byl zmíněn dříve. Sousední trasa nazvaná Furnas vychází ze stejnojmenného městečka a po obejití Lagoa das Furnas se jinou cestou na stejné místo vrací. Jde o pohodovou procházku po asfaltových či zpevněných cestách, i když trochu delší. Ale dá se zkrátit jen na obejití jezera, což by měl zvládnout každý.

Ve východní části ostrova jsme se ještě prošli z Faial da Terra k vodopádu Salto do Prago a zpět. Tam i zpět nám to zabralo zhruba hodinu a čtvrt, ušli jsme necelých 6 km. Jak je vidět z GPS záznamu výletu k Salto do Prago, není nutné jít tam i zpět stejnou cestou. Směrem k vodopádu jsme zvolili cestu údolím, vraceli jsme se přes osadu Sanguinho, v níž se střídaly obydlené domy a ruiny.

V oblasti Sete Cidades jsme během delšího než půldenního výletu prošli dvě místní trasy. Ty mají jednu výraznější nevýhodu – obě začínají úplně jinde, než končí. Začali jsme po trase ze Sete Cidades k Mata do Canário. GPS záznam neukazuje značenou trasu pro výstup ze Sete Cidades na hranu kráteru – správnou cestu jsme objevili až při návratu, při výstupu jsme odbočku totiž minuli a šli jinudy. Ani tato alternativní cesta není v záznamu zaznamenána celá – došli jsme ke stavení střeženému psy, jichž se GPSka lekla natolik, že se na chvílí vypla :-) Cesta pokračuje po hraně kráteru s krásnými výhledy do kráteru i na druhou stranu na oceán. Nevýhodu pro pěší turisty znamená, že prašná cesta je sjízdná i pro auta. Cesta opouští hranu kráteru až kousek před koncem trasy, kde se nachází starý kamenný akvadukt. Odtud se bohužel dá pokračovat buď stejnou cestou zpět, nebo dál okolo kráteru po silnici. Silniční úsek je dlouhý více než 4 km (zas tolik aut ale nejezdilo) a končí až na vyhlídce Vista do Rei. Zde začíná další oficiální trasa, která už na GPS záznamu není. Opět je vedena po hliněné cestě po hraně kráteru a po šesti kilometrech míří dolů do Sete Cidades. Celý výlet měřil asi 25 km.

Kempy

O možnostech stanování na ostrově São Miguel jsme slýchali rozdílné informace. Převládaly ty, že mimo oficiální kempy se stanovat nesmí. To bude asi pravda, během našeho pobytu se o nějakém nelegálním stanování psalo i v místních novinách. Odpověď na otázku o počtu kempů na ostrově jsme také dostávali různou – od 2 do 6. My máme zkušenosti se třemi.

Kemp ve Furnas vypadal poměrně nově. Pravděpodobně je to ten, o kterém je v cestovatelském deníku z roku 2008 psáno, že tehdy ho teprve dokončovali. Je dost rozlehlý, oplocený a nachází se v něm asi tři zděné objekty s WC, umývárnami a sprchami velmi solidní úrovně, a ještě víc přístřešků, kde se dá sedět a grilovat (jinou výbavu na vaření v kempu neměli). Kemp je v provozu celoročně, ale když jsme do něj 1. října přijeli, byli jsme prvními hosty. Na víkend ale pár dalších stanů přibylo. Za noc jsme zaplatili 10,5 eur – 3,50 za osobu a 3,50 za stan.

Kemp na východním pobřeží v Nordeste je výrazně levnější, ale od října byl už uzavřen.

V západní části ostrova jsme přenocovali v kempu v Sete Cidades. Tedy alespoň dopravní značku ukazovaly, že jde oficiální kemp. Jeho jediným vybavením byl dva záchody, přičemž ten dámský dokonce s výhledem do okolí (dveře nešly zavřít), výlet na záchod v noci pak vyžadoval baterku. Dále pak byly k dispozici 2 x 3 studené sprchy a to bylo vše. Přitom místa na stany se tam našlo dost – jak to tam vypadá v sezóně, si moc nedovedu představit. Nicméně zas to bylo zadarmo. Tento kemp není v nám známých mapách vyznačen, ani z hlavní silnice k němu nevedou směrovky. Může tedy pomoci GPS záznam z našeho výletu okolo jezer v oblasti Sete Cidades – kemp se nachází na začátku tohoto záznamu.

Počasí

K počasí na Azorech jen stručně – stejně každý může mít štěstí na jiné. Na přelomu října a listopadu tam bylo příjemné teplo, skoro celou dobu jsem chodil v kraťasech. Každý den nám aspoň chvíli svítilo sluníčko a aspoň jednou zapršelo. Pouze jeden den jsme kvůli deštivému počasí museli výrazně měnit program. Když jsou na horách mraky a prší, je možné před nimi ujet k pobřeží. Ne jednou se nám stalo, že u moře bylo hezky, zatímco nedaleké hory byly schované v mracích a pršelo tam.

7.3.2011 | Martin Sajal Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout