V úvodu první novely je popsán tvůj rozhovor s bývalým nakladatelem o tvé kariéře spisovatele. Probíhal váš rozhovor doopravdy takto?

Bohužel je to částečně autobiografické. Stalo se to přesně tak, jak je to tam popsané.  To je smutná realita, o které Martin Rainer dobře ví.

První novela se jmenuje Family Frost, (každý si určitě hned vzpomene na žluté auto, které jezdilo se zmrzlinami), čím ses inspiroval ty?

Inspiroval jsem se žlutým autem, které ke mně jezdí velmi často, neboť pán z Family Frost se nějakým způsobem dozvěděl, že jsem rozvedený… Tudíž si z toho logicky vyvodil, že budu potřebovat mražené hotovky - a měl v podstatě pravdu (smích).

Family Frost je o zkrachovalém restauratérovi, který začal jezdit s pojízdným mrazícím boxem. Znamená to, že když ti tvůj nakladatel řekl, že se psaním neuživíš, začal jsi přemýšlet o jiné profesi?

Opakuji, že je to pro mě smutné téma – ale budiž: když rozhovor s Martinem na toto téma proběhl, byl ve hře reálný scénář, že půjdu učit na základní školu v Sázavě nebo se nechám zaměstnat na plný úvazek v nějakých novinách, kde bych dělal běžnou novinařinu. Naštěstí se pak ukázalo, že nakladatel neměl pravdu. Chyba byla především v distribuci a propagaci.

Tvé knihy bývají často trochu autobiografické, to se ale o druhé novele Čarodějka z Křemelky moc říct nedá, jak tě napadla tato novela?

Je to skutečně má jediná fantasy (nebo přesněji nadreálný příběh), protože v takové míře samozřejmě nikdo číst myšlenky neumí.  V tomto ohledu je to příběh fantaskní. Zároveň ale my muži víme, že ženy jsou empatické, a tudíž některé naše myšlenky číst skutečně umějí. Znám pár žen, které umějí přinejmenším správně odhadnout, co si myslím. A ženských, které poznají, že nám chlapům jde v té či oné situaci především o sex, je dokonce mnohem víc. Takže v tomhle je to zároveň příběh velmi realistický.

V této novele jako hlavní postava vystupuje žena, jak se ti to jako muži psalo?

Už od Románu pro ženy je mi laskavě přiznáváno, že se umím vcítit do ženských postav. Měl jsem různé poměrně lichotivé ohlasy, že je to věrné zobrazení ženské psychiky - jako kdybych prý skutečně věděl, co si ženy myslí a po čem touží. K tomu ale skromně dodávám, že tohle je přece úkolem každého spisovatele -  převtělovat se do jiných postav, a to bez ohledu na jejich pohlaví, zaměstnání a tak dále.

Odkud jsi vzal nápad, že hlavní postava bude umět číst myšlenky?

Romány na tohle téma už existují, já se trochu inspiroval v knize Umírat v nitru od Roberta Silverberga, takže nebudu předstírat, že je to originální nápad (smích). Ale asi tou největší inspirací pro mě byla pradávná situace v jedné kavárně v Praze, kde jsem seděl s  hezkou dívkou - a v náhlé kritické sebereflexi si musel přiznat, že už zase mluvím o úplně jiných věcech než o těch, na které právě myslím – tj. na sex. Samozřejmě jsem si uvědomoval, že kdyby mi ona slečna viděla do hlavy, tak by mne okamžitě odhalila… Věděl jsem, že i ona tuší, že se ji především snažím sbalit – nicméně tušit ještě není vědět.

V obou povídkách je svatba, znamená to, že pořád věříš na šťastné konce?

Ne, rozhodně ne. Jsem dvakrát rozvedený – a vždycky to začínalo jako velká láska… Každé třetí manželství v České republice se rozvádí, v Praze je to dokonce každé druhé… Takové statisticky víru ve šťastné konce dost nabourávají…

Tvá kniha je poněkud tlustší než ostatní knihy, které jsi napsal od roku 2012 (po tvém zdravotním problému), znamená to, že se tvůj zdravotní stav (zapomínání) začíná lepšit?

Tak v to bych samozřejmě rád věřil, ale ta tloušťka knížky, která mimochodem není nijak mimořádná, je daná tím, že to jsou dvě novely. Tím to jaksi nabylo na objemu (smích).

Můžou se čtenáři, kteří už mají přečtenou knihu Muž a žena, těšit na něco nového?

Na podzim vyjde útlá sbírka povídek (úsměv).

Foto: Facebook Michala Viewegha

27.8.2018 | M.Mikulenkova Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout