Na březích japonské řeky Kusagawy leží vesnice, jež je domovem Kacuróa, rybáře natolik zdatného, že jeho nesmírně vzácní kapři zdobí rybníky v sídelním městě samotného císaře. Jednoho dne však Kacuró při rybaření utone a vše, co po něm zůstane, je úlovek kaprů, které měl donést řediteli Úřadu pro zahrady a rybníky.

Jelikož na Kacuróových výdělcích závisí obživa celé vesnice, na strastiplnou cestu se vydává mladá a nepříliš zkušená vdova Mijuki, která nikdy neopustila vesnici a o nástrahách okolního světa slyšela jen od svého manžela. S rybami v proutěných koších a s obavami, jaké nástrahy ji čekají, vyráží na pouť a zároveň ani na minutu nepřestává myslet na svého milovaného zesnulého chotě.

Japonsko ožívá

Spisovatel Didier Decoin strávil studiem středověkého Japonska a psaním tohoto románu více než deset let. Tyto – v dnešní době až unikátní – rešerše se pozitivně podepsaly na celém textu. Kromě toho, že autor zařadil do svého lexika řadu tradičních japonských výrazů, dokázal ve svém vyprávění věrně popsat život v Japonsku 12. století. Veškeré historické reálie ovšem působí natolik přirozeně a nenuceně, že čtenář autorovu snahu prohloubit naše znalosti o životě císařů, vesničanů či júdžo (kurtizán) ani nepostřehne.

Ani přes historickou přesnost Decoin nezanedbal uměleckou stránku díla, a tak je text psaný vysokým stylem plným poetických popisů i nanejvýš originálních stylistických figur. Decoin navíc dovedl oprostit se od moderního ‚evropského myšlení‘, a tak většinu předmětů, zvířat i přírodních jevů popisuje z pohledu nezkušené, avšak velmi senzitivní ženy, jež řadu věcí vidí docela poprvé.

Ředitel Nagusa se zvláštně zasmál – jako by měl ústa plná kamínků a všechny najednou je polkl a teď se mu v hrdle chrastivě třely – a Kusakabe se na ženu udiveně zadíval:

„A jakou představu si chceš dělat? Rybník je přece rybník.“

Vzdor složitější formě a stylu zůstává román srozumitelný i modernímu čtenáři, k čemuž přispívají nejen užitečný slovníček na konci knihy, osvětlující celou plejádu dobových výrazů, ale i vynikající překlad Jovanky Šotolové. Snad jediným nedostatkem českého textu jsou mnohdy až příliš dlouhá souvětí, která francouzština hravě snese – i díky rozdílnému systému interpunkce –, ale čeština s nimi může mít problém.

Příběh na druhém místě

Prvotní nadšení s velmi hlubokého a přesvědčivě napsaného textu však během čtení opadá. Pravdou totiž je, že román sice nabízí věrné vyobrazení středověkého Japonska, ale přitom postrádá jakoukoli hlubší zápletku. Jistě, Mijuki putuje do císařského města, kde má odevzdat své kapry, a její cesta je plná úkladů a obtíží. To samo o sobě však nestačí a z románu se v určitých momentech stává jen všední cestopis.

Vzhledem k množství poetismů a košatých souvětí začnou popisné pasáže působit příliš obsáhle, místy až suchopárně. Týká se to nejen popisů japonské přírody – které mají působit na čtenářovy smysly, ale po dvou stránkách květnatých výrazů ho spíše zmáhají – ale i mnohých retrospektivních pasáží. Ty jsou líčeny pohledem posmutnělé a přecitlivělé vdovy Mijuki, a tak nejednou sklouznou k erotickým představám, jež často bývají obdobně jako deskripce přírody příliš detailní a rozsáhlé. Přece jen se nejedná o erotickou literaturu.

Co vůbec o vůních víme? Říkáme, že něco voní anebo páchne, a dál nejdeme. V podstatě ale nevíme o líbezných a odporných odérech víc než o dobru a zlu.

V tomto ohledu jsou ostatní hrdinové pojati o něco střídměji a veskrze není autorovi co vyčíst. Vskutku zajímavě se jeví Nagusa Watanabe, ředitel Úřadu pro zahrady a rybníky, starší moudrý muž, který vzhledem k věku i původu vnímá svět jinýma očima než Mijuki. Tato postava zdařile oživuje jinak poněkud monotónní děj, což se bohužel nedá říct o Nagusově nezajímavém, sotva postřehnutelném pobočníkovi jménem Kusakabe, o němž se dozvíme snad jen to, že je pro svého nadřízeného fyzicky přitažlivý.

Cesta a cíl

Poněkud nepříznivě se jeví také závěr příběhu, který trpí dvěma základními nedostatky. V první řadě je to určitý odklon od autorova počátečního stylu. Zatímco v prvních dvou třetinách knihy se Decoinovi dařilo vyvarovat se moderních výrazů a odborných termínů, zvláště těch z anatomie či biologie, v závěru jich bez problémů užívá. Tato disharmonie čtenáře minimálně zaskočí.

Druhým problémem je jakési násilné ukončení děje. Paradoxem knihy je, že z hlediska děje se toho nejvíce přihodí na posledních dvaceti stranách. Vyvrcholením je poněkud fádní závěr, potajmu naznačující, že pro autora je cesta důležitější nežli cíl. Strojeně patetické a sentimentální zakončení románu – zcela odlišné od zbytku knihy – postrádá jakoukoli originalitu a ve výsledku je pouze křečovitou snahou autora předat čtenáři jakékoli rádoby moudré poselství.

Závěrem lze tedy poznamenat, že Úřad pro zahrady a rybníky poměrně zdařile působí na čtenářovy smysly a jistě ho obohatí o řadu nových poznatků o středověkém Japonsku. Co se však zápletky týče, román ve většině případů strádá.

 

Fotografie: martinus.cz

8.8.2018 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout