Román francouzské spisovatelky Françoise Bourdinové Clařino dědictví (L’héritage de Clara, 2001) je volným pokračováním příběhu rodiny Morvanových, se kterou se čtenáři mohli seznámit v knize Clařino tajemství (Le secret de Clara, 2001). Clara Morvanová, jejíž rodinu v prvním díle sužovalo děsivé tajemství, je již dámou v letech a po dalším tragickém úmrtí v rodině nakonec vzdává svůj boj se životem a umírá.

Jejích pět vnoučat a zároveň dědiců rodinných pozemků i prosperující právnické firmy se nyní musí semknout, zapomenout na staré sváry a postarat se o Clařin odkaz. To je však zejména pro jejího milovaného vnuka Vincenta nelehký úkol: Nejenže se mu rozpadá manželství s krásnou a nezkrotnou Magali, ale nerozumí si ani se synem Virgilem, který má očividně raději svého liberálního strýce Alaina než vlastního otce. I ostatní Clařina vnoučata se musejí potýkat s řadou problémů, ať už je to úmrtí dítěte či složité vztahy.

Rodinné dědictví

Po stránce formální se text nijak výrazně neodlišuje od prvního dílu knižní série. Je rozdělen do dvanácti kapitol, popisujících různá období mezi lety 1967 a 2001, dále na menší celky věnující se jednotlivým hrdinům. Jako zkušená autorka dovede Bourdinová skvěle pracovat s časoprostorovým ukotvením děje i popsat svých pět protagonistů, jejichž rozličné povahy vytvářejí zajímavou mozaiku archetypů a dodávají příběhu na atraktivitě.

Vzhledem ke spletitému a vskutku obsáhlému ději se autorka vyhýbá nadbytečně složitým stylistickým figurám či jazykovým experimentům; nicméně i přes svou jednoduchost a jistou prvoplánovost je text vskutku čtivý, zvláště popisné pasáže, jež mnohdy svou lehkostí i zajímavými postřehy překonávají očekávání čtenáře.

Paradoxně je to však právě zmiňovaná komplikovanost příběhu, jež románu ubližuje. Od první knihy se rodina Morvanových značně rozrostla a s každou kapitolou navíc přibývají noví hrdinové, kterým – vzhledem k jejich jalovosti – čtenář mnohdy nepřikládá velkou důležitost. Ve výsledku je tak poněkud matoucí, když se z těchto nevýrazných vedlejších postav stanou klíčové figury v příběhu klanu Morvanových.

Jak bude na tu tragédii reagovat? Jak se s tím vyrovná on, jeho žena, jejich druhý chlapeček? Jak se vůbec nějaké dítě mohlo utopit v řece, kterou všichni považovali za bezpečnou, a ještě pod dohledem tří dospělých osob?

Nejvíce trpí text v samotném úvodu, kdy téměř všichni členové rodiny odpočívají v letním sídle ve Vallongue. Hrdinů je v jedné kapitole tolik, že čtenář jen sotva udrží v hlavě, kdo se právě kde nachází, natož aby si pamatoval třeba to, kteří členové rodiny jsou zrovna rozhádaní.

Do toho všeho autorka neopomněla na dlouhé pasáže s řečnickými otázkami a rádoby tíživými myšlenkami protagonistů. Ty nejspíše měly textu přidat na dramatičnosti – které je v knize dosaženo jen zřídkakdy, neboť zmiňované tajemství z prvního románu již bylo objasněno – namísto toho však působí povětšinou lacině a nepřirozeně.

V duchu všednosti

Ačkoli úroveň textu s dalšími kapitolami stoupá – zejména proto, že autorka se nesnaží o napětí za každou cenu – román i tak trpí několika zásadními nedostatky. V první řadě jsou to poněkud nešťastně napsané dialogy. Ty jsou buď příliš prosté, místy až banální, nebo naopak nepřiměřeně afektované, jako kdyby se jednalo spíše o scénář k odpolednímu seriálu.

K tomuto dojmu přispívají nejen mimořádná délka všech rozmluv, při kterých postavy mnohokráte opakují již známé pravdy a neustále se zabývají týmiž problémy, ale i mnohdy strojený překlad Andrey Marešové. Jen výjimečně Bourdinová, jinak velmi schopná autorka, tu a tam do přímých řečí ukryla hlubokou a originální myšlenku.

„Řekni mi, můj milý, jak je možné, že ses neoženil? Že nemáš děti zrovna ty, který je tak zbožňuješ? Je ti třicet pět let, nemyslíš, že je nejvyšší čas?“

Drobnými kroky k němu došla a zvědavě si ho prohlížela. Sklopil zrak a Clara viděla, že je na rozpacích.

„Něco snad nevím?“ zeptala se nervózně.

Nepříznivě se jeví také některé druhotné zápletky dokreslující hlavní dějovou linku, jež obvykle bývají snadno předvídatelné: Chůva se zamiluje do otce dětí, které hlídá, mladík přivede domů spolužačku, do níž se zamiluje otec, což vyvolá další rodinou při, a tak podobně. Ostatně ani reakce postav v těchto "vyhrocených situacích" neoplývají originalitou. Místo otřepaností by čtenář spíše uvítal více detailních referencí k událostem dané doby, které by příběh ozvláštnily, a to přinejmenším v kapitole odehrávající se v roce 1968.

Pomyslnou třešničkou na dortu je závěr poslední kapitoly, který nejspíše svými moudry a částečně naivním pozitivismem měl čtenáře dojmout a rozplakat. To by nejspíše fungovalo, kdyby již čtyřicet stran před koncem nebylo evidentní, jakým směrem se děj ubírá.

Závěrem lze podotknout pouze to, že vzdor své všednosti román není špatný. Jako završení příběhu o jedné rozvětvené nestálé rodině je Clařino dědictví obstojným dílem, avšak při množství obdobných prozaických textů a s přihlédnutím ke schopnostem autorky se čtenář snadno může zklamat.

 

Fotografie: Albatrosmedia.cz

3.8.2018 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout