Čtvrtý den LFŠ: Bohu žel

Čtvrtý den LFŠ: Bohu žel70%

Dokumentární film Saši Dlouhého s podtitulem „Tahle země není vaše“ měl premiéru na jaře v rámci festivalu Jeden svět. Od té doby rozproudil spoustu reakcí na sociálních sítích. A není divu. Vybral si téma, které hýbe tuzemskou společností už nějaký ten pátek. Film natáčel tři roky se sesbíral spoustu materiálu od různých lidí, kteří hledají v naší zemi azyl.

„Zajímal mne pocit vykořenění, že se sbalíte a odejdete ze dne na den pryč. Byl celkem problém najít lidi ke spolupráci. Chtějí být spíš schovaní a někde přežít. Ne, že bude jejich obličej vidět někde v televizi nebo v kině. Postupně z asi dvaceti lidí zůstala skupina, která je vidět ve filmu. Chtěl jsem zobrazit průřez, ne archetyp, který většina lidí vidí. Že i člověk z Gruzie může být uprchlík. Všichni z aktérů se chtějí vrátit domů, ale nejde to. Většinou není kam,“ okomentoval film režisér.

V osmdesáti minutách snímek mapuje příběhy šesti lidí, kteří se ocitli v České republice z různých důvodů. „Zjistil jsem si něco o událostech roku 1968 v Československu a nelíbilo se mi to. Takže jsem 21. srpna vzal vodku, ruskou vlajku a transparent s omluvou pro Čechy a šel k České ambasádě v Rusku. Vlajku jsem polil vodkou a zapálil,“ popisuje téměř v úvodu mladý Rus Vladimir. Za tento skutek byl vyhoštěn ze země a skončil u nás. V jeho případě šlo všechno poměrně hladce – pro sebe i svoji ženu a dceru dostal politický azyl už po šesti měsících.

Opačným extrémem je Zurab, který uprchl z Gruzie. Stal se v zemi nepohodlným a byl neprávem obviněn z vraždy. Toto osočení jej zastihlo na služební cestě, takže se do vlasti už nevrátil. Od té chvíle uplynulo už 22 let. „Požádal jsem o politický azyl. Absolvoval jsem asi 60 sezení,“ vypráví v dokumentu muž, který ale stále neztrácí elán. V Gruzii nechal celou svou rodinu, se kterou je ve spojení hlavně přes internet. Dceru neviděl čtyři roky, malou vnučku naživo ještě nikdy. Nekonečné pochůzky po úřadech se zdají být skoro zbytečné. Zurab mluví perfektně česky, má vystudovanou vysokou školu a u nás živí se jako technik. Vždycky se chtěl vrátit domů, ale gruzínské úřady stále požadují jeho vydání, aby ho mohli vsadit do vězení. Tento osud přinese v průběhu let nečekané rozuzlení.

Mladý syrský student Hadi přijel studovat do Česka vysokou školu. Při něm spolupracoval s Amnesty International Prague. „Při útěku není rozdíl jen v ekonomických podmínkách, ale i v atmosféře. Samozřejmě jsem rád, že jsem v bezpečí, ale každý byl měl mít možnost si vybrat, kde začne od nuly,“ zpovídá se Hadi, který se po dokončení univerzity přestěhoval do Řecka a začal pracovat v uprchlickém táboře.

O své životní příběhy se podělili ještě další tři lidé - Iráčan Ahmed, Syřan George a Nigerijec Ola. Režisérův záměr byl splněn. Vytvořil snímek, který úspěšně představuje různorodou paletu lidí, kteří museli uprchnout z rodné vlasti, a jejich důvody, proč se rozhodli hledat druhý domov právě u nás. Ukazuje také, že zatím velká část našeho národa nedokáže dohlédnout za obraz, který vytváří média o těchto lidech, a že jsou vlastně jako my. Každý z nich má své specifické okolnosti, které je dohnaly tam, kde je, a v pozadí klade neodvratnou otázku „Co bych dělal já na jejich místě?“

Fotografie: Zurab - v pozadí demonstrace proti uprchlíkům, archiv LFŠ

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Hvězda - Uherské Hradiště nabízí i další akce

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!