KVIFF 2018: Don Quijot, Museo a Mysl na dlani

KVIFF 2018: Don Quijot, Museo a Mysl na dlani 

Tématem minirecenzí krátce před koncem filmového festivalu ve Varech není nic jiného než stav lidské mysli. Dle slavného románu Miguela de Cervantese přichází hrdina o rozum a režisér o ideály. Mladík se nerozvážně, bez pomyšlení na následky, vrhá do krádeže roku a geniální herecká persóna vyniká takovým postřehem a bleskovou kreativitou, že by nikoho ani nenapadlo, jaké trápení se za tím vším skrývá.

Svět, který zabil mé ideály (Muž, který zabil Dona Quijota / The Man Who Killed Don Quixote)

Dlouhé čekání režiséra Terryho Gilliama konečně dospělo ke svému konci. Projekt, který vyvíjel celých 29 let, měl premiéru na festivalu v Cannes a dočkali se ho také diváci v Karlových Varech. Gilliam pracuje s metaforou na pozlátko Hollywoodu, ale i současnou společnost. S motivem známého příběhu šíleného rytíře představuje mladého tvůrce, který ve studentských letech zadaptoval Cervantesův román s neherci a minimem prostředků. Měl ale vizi a píle ho dovedla až ke zdárnému finále. Hrdina Toby (Adam Driver) ale mezitím zestárl v režiséra, který točí reklamy a spíš než klapce holduje ženám. Při hledání inspirace pro svůj nový velkofilm o bláznivém muži bojujícím s větrnými mlýny ale narazí na původního představitele (Jonathan Pryce), který je přesvědčen, že oním románovým hrdinou stále je.

Gilliam přináší na plátno kontrast mezi svobodou mládí a budoucností svázanou penězi, povrchními radostmi a šajbami, které na vás tlačí. Ačkoliv jsme rádi, že film nakonec spatřil světlo světa, do klasik opěvovaného režiséra se zřejmě nezařadí. Vulgarismy a tvůrčí chaos zastiňují myšlenku a například i velmi dobrý výkon Jonathana Pryce. Ve výsledku hledáte smysl celého filmu oklikou a skákat metafory a narážky vás nakonec přestane bavit. Donquijotovská tak na filmu zůstává jen touha nevzdat se v souboji s obry a snímek dokončit. Zkrátka nezůstat Ztracen v La Mancha.

Hodnocení: 60 %

Maska k nezaplacení (Muzeum / Museo)

Koho by netáhla stará, dobrá a poctivá vloupačka. Dva přátelé se rozhodnou, že při rekonstrukci Národního antropologického muzea v Mexiku uzmou většinu jeho pokladů. Snímek Alonsa Ruizpalaciose dostal na letošním Berlinale Stříbrného medvěda za nejlepší scénář a příslib na chytrý, sofistikovaný plán byl na světě. Samotná krádež je natočená brilantně a nápaditě. Kamera sleduje dvojici od vitríny k vitríně a diváka upoutá. Loupež století je ale jen začátek a po útěku se rozpoutává jízda, která na misce vah nabízí nezkušenost, zištnost, morálku, zodpovědnost a nakonec i čest.

Nabízená linka o návratu pokladů zpět k původním obyvatelům zůstává nenaplněná, a tak vidíme "jen" střet zlodějíčků s realitou. Od jejich zkažených životů a zklamání v očích přátel a rodiny až po osudová rozhodnutí. Muzeu možná chybí i více úsměvných situací. Rozhodně nejsme pro prvoplánový humor, ale samotný útěk mnohdy i přes dobrý scénář brzdí těžkopádnost. Tvůrci asi nechtěli podemlít závěrečnou myšlenku a klasickou oběť trapným a okoukaným vtipem. Nevadí.

Hodnocení: 70 %

Koláž geniality, která se rozsypala příliš brzy (Robin Williams: Mysl na dlani)

Natočila jsem dokument o někom, koho jsem v životě nepoznala. Na první pohled recept na katastrofu. Podobné snímky ale naštěstí stojí na umělci, kterého divákovi doručíte. A s hercem a komikem Robinem Williamsem jste zřejmě nemohli šlápnout vedle. Na jedné straně mix archivních záběrů ze stand-upů, talk show, filmů a skečí. Cosi, co by slepil dohromady i méně zkušený filmař. Na straně druhé ale geniální koláž brilantní mysli Robina Williamse. Člověka s velkým srdcem a ještě větším talentem. Portrét Mariny Zenovich má překvapivě skoro dvě hodiny, ale po skončení filmu chce divák minimálně 60 minut navíc. Snímek, i přes hercovu nemoc a vnitřní trápení, zůstává na pozitivní vlně. Vkusné výpovědi hercových přátel (včetně Davida Lettermana, Billyho Crystala, Steva Martina atd.), známých, a hlavně syna Zacharyho, jsou vkusně vybrané a do mozaiky zapadají.

Ve výsledku je Mysl na dlani naprosto přesný název. Splňuje totiž divákovo očekávání a upřímně, kdyby byl Williams naživu a doplnil dokument o svůj pohled na bohatou kariéru, nedostal by divák nic jiného než další půlhodinu hrátek se slovy, které herec svou dokonalou myslí ovládal. Film však potvrzuje i známé klišé, že když se opona zatáhne, klaun se mračí. Jsme svědky rozpadů manželství, poznáme hercovu závislost na drogách i alkoholu. I přes lajnu kokainu je to ale zážitek pro každého fanouška a lákadlo pro jakéhokoliv jednotlivce, který by snad jméno Robin Williams slyšel poprvé.

Hodnocení: 90 %

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Místo konání: Hotel Thermal

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!