Účel světí prostředky aneb tam mi rozhodně nesahej (Holky sobě/Support the Girls)

Andrew Bujalski (vidíte, taky muž) napsal a zrežíroval komedii, která si ale určitě nehraje se zábavným tématem. To, že mladá hezká žena, není objektem potěchy pro opilé, umaštěné prasáky, je věc naprosto jasná. Autor, který je rovněž hostem festivalu, se proto objektivizaci postavil čelem a zasadil svůj příběh do restaurace, která si na škatulkování žen coby chodících "sexy samiček" zakládá. Dívky mají seznam pravidel, učí se jak flirtovat a kam ručka patří a kam ne.

Vedené charismatickou Reginou Hall jsou jedna velká rodina a navzdory tomu, že provozují kopii Hooters, jsou to ženy silné a samostatné. To bezpochyby jsou a je to tak dobře. Jenže takto těžká konfrontace na plátně prostě nefunguje. Ať už je poselství Bujalského jasně směřované a také mimořádně nadčasové, když vezmeme v potaz, co se děje v USA, ve snímku Support the Girls působí vyumělkovaně pouze za účelem vykopnout dveře mužských představ o tom, kam žena "skutečně" patří. Patří kamkoliv bude chtít a zvlášť, pokud je lepší než muž. Ale ne takto, je to zbytečné a kontraproduktivní.

Hodnocení: 50 %

Kde jsi, kde jsi? Po válce. Kde jsi? (Studená válka/Zimna wojna)

Bez okolků musíme hned na začátku potvrdit, že cena za režii z festivalu v Cannes režisérovi Pawlovi Pawlikovskému právem patří. Studenou válku diriguje držitel Oscara za snímek Ida svou pomyslnou taktovkou tak lehce, že ani nepoznáte, jak těžká doba oba hrdiny provází. Pochopitelně mu pomáhají velmi civilní a přesné výkony Joanny Kulig a Tomasze Kota. Celkem klasický příběh zoufalé lásky přenášející hory, komunistické země a manžely či manželky, podtrhuje navíc krásné černobílé provedení. 

Pawlikovského dílo možná divákovi snižuje hrůzy, které poválečný stav - stejně jako boje samotné - přináší, ale ve chvíli, kdy se zdá, že lovestory směřuje k očekávanému konci, přijde šokující vyústění. Publikum ho však bere. Ilustruje totiž únavu z věčných podvodů, útrap a strachu. A přináší osvobození. Stejně tak totiž snímek Studená válka působí na své obecenstvo.

Hodnocení: 90 %

My lidé ze stanice Mosul (V Mosulu)

Odvážný, smělý, nebezpečný. Ale také brilantní debut talentované novinářky a dokumentaristky Jany Andert. Tolik válečných dokumentů už proběhlo před očima filmového diváka. A přesto je sonda do boje s islámskými teroristy natolik jiná. Andert hledá civilní okamžiky, malé chvilky, v misi ozbrojených sil. Okamžiky utrpení a strachu prchajících rodin. Profesionalitu lékařů při ošetřování raněného batolete. A všechny momenty, chvíle a okamžiky bezpečně nachází. A to i ty méně pozitivní, kdy vojáci vyslýchají na první pohled nevinné civilisty a zachází s nimi ponižujícím způsobem.

S týmem Golden Division složeným z jednotek irácké armády "operuje" bez pomoci, na vlastní pěst. S nepřítelem pár metrů vzdáleným. A snad za to může i nosné a hlavně aktuální téma, ale dokumentaristka v Mosulu uhodila hřebíček na hlavičku přesně a načasování nemohlo být lepší. Přivezla tak na festival snímek, který bude rezonovat nejen u nás, ale i ve světě. Její první film. Až se půjdete podívat na film V Mosulu, vnímejte zmiňované chvíle detailně. Všímejte si maličkostí stejně jako Jana Andert. Její výpověď pod záběry, klidným a vyrovnaným hlasem, zesiluje napětí a hrůzu konfliktu. Přesvědčivý sběr materiálů pak dává člověku skoro pocit, že autorka Irákem jezdí léta a do vřavy s kamerou patří stejně jako zbraň a nábojnice.

Hodnocení: 80 %

5.7.2018 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout