Jak on sám říká ten jediný pravý Texasan v trojici debatujících režisérů stojí za vznikem neziskové organizace Austin Film Society, která v jeho rukou vyrostla v motor pohánějící kinematografii v Austinu a okolí. O začátcích filmu na jihu Spojených států, který doposud pro mnohé znamená jen kloubouky a kovbojské boty, si pod vedením amerického novináře Petera Debrugeho povídali Richard Linklater a také režiséři David Zellner a Andrew Bujalski (na festivalu s filmy Computer Chess a Support the Girls).

Austin Film Society založil Richard Linklater v roce 1985. Sám ale ještě do svých dvaceti netušil, že film bude hrát tak důležitou roli v jeho životě.

"Rozhodně nic při vyrustání v Texasu nenapovídalo, že bych se tím mohl živit. Do vysoké jsem vlastně filmy ani nebral moc vážně. Když jsem je ale následně skutečně objevil, to bylo něco. To jsem pak viděl i 2-3 snímky denně. V osmdesátých letech v Houstonu pořádali festival a tam jsem poznal autora, který za grant natočil celovečerní film," přiblížil Linklater s tím, že tam poprvé přišel do styku s takovou možností podpory velké, dospělé kinematografie.

Austin Film Society ale sloužila také k představení snímků, které na jihu nebyly k mání. Linklater chtěl zkrátka vidět filmy a to byl základ, který uvedl věci do pohybu. Později využil AFS i jako platformu pro své filmy.

"Všichni milovali Texaský masakr motorovou pilou, který natočili poblížu Austinu. Ale já se snažil ukázat jiné filmy. Ne horory a ne nic s klouboukem a kovbojskými boty. Všichni jsme se učiili za pochodu a pokud jste chtěli dělat film, překvapivě jste nemuseli do Hollywoodu. Hodně tvůrců pracovalo v regionech," připomněl autor, kterém slávu přinesl snímek Slacker ještě před vznikem organizace v Austinu.

"Musel jste být ten nejlevnější stroj na peníze. Slacker, to byly prosby a kreditní karty. Ty jsem používal dokud mi je nevzali. Měl jsem ale štěstí. Nakonec se mi ale podařilo prodat televizní práva na jeden z mých projektů a mohl jsem zaplatit rodičům, přátelům a za střih v laborce. Podporu 2700 dolarů jsem nakonec dostal právě z jednoho z grantů a utratil jsem ho za odpoledne, abych mohl nějakou verzi filmu vyrobit," usmíval se Linklater.

Quentin asi dva roky ukazoval jen filmy o pomstě, to se mu líbilo. Chlápci se tam bodali do očí. To bylo jeho téma!

A zatímco rodina a přátelé začali po finanční injekci věřit, že Linklater někam směřuje a neničí si život bláhovými sny, jedna z organizací rozdělující dotace na kulturu a film předstala peníze dodávat. A to vnuklo režisérovi klíčovou myšlenku.

"Najednou jsme chtěli založit vlastní program, znělo to bláznivě. Ale chtěli jsme to udělat. Začali jsme shánět kopie snímků a promítali jsme je. Později jsem potkal Quentina Tarantina, který hodně pomohl. Kupoval printy kvalitní-nekvalitní, jemu to bylo jedno. On už je takový. A my na ně koukali, samozřejmě ilegálně při takových undergroundových projekcích. Quentin asi dva roky ukazoval jen filmy o pomstě, to se mu líbilo. Chlápci se tam bodali do očí. To bylo jeho téma! Potom koupil v LA kino a my dostali v Austinu takovou dlouhodobou smlouvu."

Při rozvoji Austin Film Society pomohla Linklaterovi Texaská univerzita. Mnozí pedagogové dodnes organizaci pomáhají a jsou členové rad. Sám režisér jako student na školu nedostal kvůli špatným známkám.

Vzpomínám si, že jsem poznal mladého kluka, pořád se tak potuloval a byl trochu podivín. Ale rozhodně miloval filmy!

"Oni mě nechtěli, ale to nebyla jejich vina. Rozhodně jsem ale s nimi rád a hojně spolupracoval. Cítil jsem se, jako čestný student. Univerzita měla navíc velký vliv. Vždycky jsem přesvědčoval studenty, aby se přišli podívat na filmy. Vzpomínám si, že jsem poznal mladého kluka, pořád se tak potuloval a byl trochu podivín. Ale rozhodně miloval filmy, párkrát jsme s ním dokonce mluvil. V roce 2001 jsem na filmovém festivalu v New Yorku a pohledem střetnul známou tvář, onoho podivína. Byl To Wes Anderson," přiznal s úsměvem Linklater.

"Chodil jsem za ostatními studenty a ptal se jich nechcete se přijít podívat? A oni mi odpovídali, já se snažím film točit, ne na ně koukat. Takhle se asi daleko nedostali. Ale Wes, ten si nás našel sám..," dodává.

Podle tvůrce snímku Boyhood udělá AFS každých 10 let takový velký skok, pokrok. Na uzavřeném letišti vyjednal lokace pro natáčení skoro zadarmo. Jinde by ho prý vyhodili, ale v Austinu na to kývli a ocenili dobrý nápad. Na dotaz o neustálých škrtech v rozpočtu na kulturu odpověděl, že je to nekončený příběh, ale nikdy nebyl z hlediska "šetření" zcela úspěšný.

"Tipnul bych si, že například Praha zaplatí za umění daleko víc než celé Spojené státy!" 

Nebyla by to diskuze s Richardem Linklaterem, aby nepadlo slovo o už zmiňovaném snímku Chlapectví, který točil celých 12 let. Při hledání zajímavých momentů režisér popsal vrchol celého natáčení.

"Boyhood byl životní projekt, snažil jsem se vyprávět o dospívání. A tímto způsobem to šlo. U většiny filmů přemýšlím 5-10 let než je natočím. Tady jsem to otočil a první klapka padla ani ne po roce. A i na konci jsem svůj film stále objevoval. Poslední den natáčení je hořkosladký, říkáme mu martini shot. Je vždycky vzrušující vidět štáb a herce, tu atmosféru z finále cítíte ve vzduchu. No a u Boyhoodu to bylo dvanáctinásobně větší!" 

Sekce Made in Texas: Pocta Austin Film Society uvádí v Karlových Varech devět celovečerních filmů a dva programy krátkometrážních snímků.

Foto: KVIFF

3.7.2018 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout