Promluva těla (Hladká kůže)

Na kulturistiku v podstatě existují pouze dva pohledy. Buď se vám svalovci, kteří přizpůsobují celý svůj život svému tělu, líbí, nebo je za jejich povrchnost nesnášíte. A stejné pocity budete prožívat při pozorování šesti obrů ve filmu Hladká kůže Denise Côtého. Francouzský režisér a kritik totiž tento svět ve světě nehodnotí je pouze nezúčastněným pozorovatelem, jeho názor na celou problematiku neznáme. Naopak nechává diváka, aby si na ně udělal názor.

Kupodivu stejně tak protagonisté mluví jen málokdy, většinou nechávají, aby za ně jejich příběh vyprávěl každodenní život a roky budovaná postava. Někdy kvůli tomu sice přijdou nudnější pasáže, ale většinou ticho přerušované dýcháním novodobých gladiátorů umožňuje divákovi, aby se zamyslel nad tím, jestli je opravdu vesmír kulturistiky tak černo-bílý. Když opatrně nahlédnete společně s Côtém pod povrch Hladké kůže, možná pochopíte, že na obou stranách barikády existuje hned několik ale.

Hodnoceni: 70%

Když se film zblázní (Diamantino)

Bizarní zmatek. Tyhle dvě slova nejlépe charakterizují dílo dvojice Gabriel Abrantes a Daniel Schmidt. Diamantino je jedním z nejlepších fotbalistů současnosti. Nechybí mu náušnice v uchu nebo vlastní značka spodního prádla. (Podobnost s kýmkoli je ale prý čistě náhodná.) Jeho blyštivý život fotbalové hvězdy se ale změní, poté co mu zemře otec\trenér a na vyjížďce svou jachtou potká člun s uprchlíky. Od téhle chvíle už bude diváka na filmu překvapovat snad úplně vše.

V současné kinematografii se dnes bohužel objevuje obrovské množství snímků, u kterých můžete s poměrně velkou úspěšností předpovídat, jak se která postava zachová, nebo co se bude dít dál. To je něco, co vám Diamantino neumožní. Ten se rozhodl, že bude dělat čest přídavnému jménu avantgardní nebo spíš dadaistický. Zdánlivě náhodně poskládaný slepenec štěňátek, genetického inženýrství, jeptišek a uprchlíků, ale překvapivě dokáže donutit diváka, aby se zamyslel nad vážnými otázkami dnešní doby jako jsou uprchlická krize nebo setrvání či vystoupení z EU. Akorát je tak nějak mimo chápání většiny nás. Když už si totiž říkáte, že je vlastně docela chytré poučovat diváka takovým způsobem, narostou hlavnímu hrdinovi prsa a vy se začnete zase ztrácet. Po shlédnutí Diamantina ale rozhodně bude mít divák na čím přemýšlet. Otázkou tentokrát spíš je, jestli toho v něm na zvažování není až moc. 

Hodnoceni: 70%

Zničit se, je tak lehké (Země hojnosti)

Mirko a Manolo jsou nerozluční kamarádi. Chodí spolu na hotelovou školu a vědí jeden o druhém snad všechno. Jejich obyčejný život se ale otočí o sto osmdesát stupňů, když náhodou přejedou muže, který dlužil italské mafii. Jejich smůlu se jim ale podaří přeměnit ve „štěstí.“ Stanou se díky tomu zabijáky římské mafie. Svůdná cesta, která jim zpočátku přináší víno, ženy a hlavně peníze, je ale zavede na místo, ze kterého už není návratu. 

Díky Zemi hojnosti si uvědomíte, jak lehké je dostat se z běžného života do toho zločineckého. Zároveň také ale, jak jednoduše se dají změnit zásady, které nám jsou vštěpovány celý život. Z počátku se totiž pochopitelně Mirko a Manolo hroutí z toho, že zabili člověka. Postupně, krok po kroku, ale oba opouštějí svou morálku a zjišťují, že se jim svět za hranicí zákona vlastně líbí. To, co dříve odsuzovali, se stává běžnou součástí jejich života. Zajímavé poučení ale kalí jednotvárnost a naivita celého vyprávění. Mirkovi a Manolovi všechno až neuvěřitelně vychází. Celý příběh běží po ničím nerušených kolejích, bez jediného většího zaškobrtnutí nebo zásadnějšího zvratu. Až na úplný konec se divák dočká přelomu, který ale bohužel očekával celou dobu.

Hodnoceni: 50%

1.7.2018 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout