Divadlo ABC tančí v rytmu československých dějin. Tančírna 1918 - 2018 baví i dojímá (recenze)

Tančírna 1918 - 2018 naleštila svůj parket a premiérově přivítala návštěvníky v sobotu 9. června. Autorský počin režiséra Pavla Kheka, dramaturgů Věry Maškové a Jiřího Janků, muzikanta Jiřího Janoucha a choreografa Martina Šimka zavádí návštěvníky o sto let dozadu, aby je v zápětí opět vracel zpět do současnosti. Při této cestě v rytmu hudby a tance přibližuje klíčové události v dějinách Čechů i Slováků. To vše beze slov. Jen prostřednictvím pohybu, kostýmů, dobových písní i rozhlasových záznamů.  

Od počátku do konce představení se diváci ocitají v prostorách sálu jedné z pražských tančíren. Mění se jen rekvizity, kostýmy a výzdoba. Místo zůstává stejné, stejně tak i šestnáctka postav a jejich typická charakterová vlastnost. V rytmu polky i disca tančí na parketu umělec, revolucionář, namyšlená krasavice i elegantní dáma. Ačkoliv po celou dobu představení nepromluví ani slovo, jejich výpovědi jsou silné a jasné. Pomáhá jim v tom nejen pohyb, ale rovněž živá kapela a písně, které psaly historii.  

Roky v Tančírně doslova ubíhají před očima. Vídeňský valčík v době vyhlášení samostatné republiky střídá česká polka. Spolu s tanečníky na pódiu prožívá publikum rovněž těžké časy hospodářské krize a nástupu protektorátu. Silné a temné válečné časy pak střídá obrovská úleva při osvobozování Prahy, aby vzápětí krátké období svobody opět přerušila totalita. Tentokrát ta komunistická. A samozřejmě nesmí chybět ani období pražského jara či cinkání klíči na náměstí během sametové revoluce. Ani tím ale tyto ‘taneční' českou historií nekončí. 

Před herce postavila Tančírna velkou výzvu. Nejenže musí hrát, ale rovněž tančit a zpívat. A někteří to zvládají skutečně jako profíci. Když Nina Hornáčková zpívá Modlitbu pro Martu, husí kůži má nejeden divák. Podobně silně působí také Bratříčku, zavírej vrátka! či Ta naše písnička česká. Celek pak dotváří i dobové rozhlasové záznamy, které pomáhají divákům orientovat se v jednotlivých časových etapách, kterými nás herci, mezi nimiž nechybí ani Dana Batulková, Aleš Bílík, Hanuš Bor, Veronika Gajerová či Stanislava Jachnická, provází. 

Myslíte si, že pokud nepatříte mezi velké taneční fanoušky, nebude tato inscenace nic pro vás? Vaše pochyby jsou pochopitelné, nicméně se nemusíte bát. Celý koncept dává dohromady jeden nedílný celek, který přináší silné emoce a zážitek, kterého se v divadle běžně nedočkáte. Pro návštěvníky starších generací bude pak i velkou nostalgií. Při sledování hry se vám bude chtít brečet - chvíli smíchy, vzápětí smutkem či dojetím. Mrazivé popravy střídá humorné stavění Stalinova pomníku. Vtipnější ztvárnění dělení Československa nejen divadelní prkna ještě nepoznala. Ať už u toho asistuje Michal David se svými klávesami, nebo ne. 

Foto: Městská divadla pražská