Vím, že jsi úspěšnou autorkou knih už více než 14 let. V roce 2003 vyšla Tvá prvotina Rytíř zelené růže o Záviši z Falkenštejna. Co Tě k psaní historických románů přivedlo?

Když jsem byla mladší, byla jsem členkou historického šermířského spolku Záviš, pojmenovaném právě po šlechtici Záviši z Falkenštejna. Měla jsem také vždy historii ráda, přestože jsem ji nikdy nestudovala. Fascinovaly mě zejména dávné příběhy.

Už tehdy jsi se zajímala o historii do všech podrobností?

O přesnější letopočty a historické detaily jsem se začala zajímat až právě kvůli historickému šermu, neboť jsme si museli nastudovat dobové středověké reálie, vzhled zbroje a oblečení. I styl tehdejšího boje. Tak jsem se dostala k postavě českého šlechtice Záviše z Falkenštejna, který mě velice zaujal. Poté jsem si o něm přečetla celou řadu knížek.

Existuje nějaký další důvod, proč jsi o tomto významném muži z rodu Vítkovců napsala vlastní román?

Měla jsem pocit, že staří čeští autoři (jako byla Ludmila Vaňková, které si velice vážím, nebo pan Mařánek), přestože to byli mistři pera, se vyhýbají bitvám. Jak jsem byla historický šermíř, tak jsem měla pocit, jak tomu úžasně rozumím. Téměř jako velitel generálního štábu (smích). Proto jsem se rozhodla napsat román o Závišovi, který bych si chtěla přečíst. Tedy takový, kde nebude jenom ona obligátní láska a intriky, nebo historie, ale i právě i ony bitvy.

Byl vznik Rytíře zelené růže snadnou záležitostí?

Zpočátku jsem se s psaním i historií trochu prala, protože jsem původním vzděláním agronom. Hodně jsem text přepisovala. Například jsem zjistila, že mám v ději historické osoby, které byly v té době už několik let mrtvé (úsměv).  Ale nakonec jsem knihu - i s trochou štěstí - dokončila.  Na počátku tisíciletí byl totiž trh v ČR zaplaven nekvalitními překlady různých knih a po původní české literatuře byla poptávka. Proto o román ihned projevilo zájem jedno velké nakladatelství a kromě vydání investovalo dost peněz i do její reklamy.

Jak to s Tvou prvotinou dopadlo?

Kniha se nakonec podařila a byla velmi úspěšná. Vyšla po několika letech mého snažení a úprav v roce 2003. V podstatě mohu s trochou nadsázky říci, že román Rytíř zelené růže byl vydán k mým třicátým narozeninám (úsměv).

Trochu teď odbočím. Jakou roli jsi v rámci vaší historické skupiny - zaměřené na období gotiky - vlastně měla? A jak dlouho jsi tam působila?

Někdy jsem byla opravdu za ženu, například za markytánku nebo hospodskou. Ale – i když tomu asi nebudeš věřit, často jsem měla kupodivu také roli zvláštních mužských existencí a vtipných postav. Role legračních chlapů, zbrojnošů, nebo okradených kupců a podobně (smích). Bylo to zejména proto, že jsem přece jen neuměla tak dobře šermovat jako moji mužští kolegové ze skupiny.

A co vznik Tvého následujícího románu, pojednávajícího o známém českém knížeti a světci Václavovi?

Postavu tohoto středověkého vládce jsem obdivovala a zajímala se o ni. Bylo to zejména proto, že vlastním chaloupku v Louňovicích pod Blaníkem. A právě o tomto známém českém kopci se tam traduje legenda o spících rytířích, vedených právě Václavem. Když jsem od nakladatele dostala nabídku na sepsání další knihy, napadlo mě zpracovat právě jeho příběh.

Proč právě tento – zdánlivě notoricky známý život?

O Václavovi pojednávaly pouze poměrně staré knihy, a pak až novodobé a velmi odborné studie. Ty se zabývaly každým detailem a byly sepsány dost nezáživně. V podstatě o něm neexistoval žádný novější román pojednávající o jeho životě zábavnou formou.  Tak jsem se nakonec k jeho sepsání odhodlala sama (úsměv). Později mě příjemně překvapilo, že se moje dílko objevilo v jedné diplomové práci z Masarykovy univerzity, kde její autorka porovnávala knihy právě o Václavovi.

Byl kníže Václav opravdu takovým vzorem ctnosti a zbožnosti, jak se o něm traduje?

Stačí si prostudovat legendy o něm a zjistíš, že tak pobožný zase nebyl. Docela „pařil“ a měl nemanželského syna. To je trochu zasunuté pod tou zbožností, podle níž měl kníže Václav chodit bos a péct hostie. Snažila jsem se vycházet z mnoha věrohodných pramenů. Ale nakonec jsem zjistila, že mě poslední výzkumy o něm unikly. Přesto se, myslím, snad i tento další příběh v knižní podobě povedl.

A co Tvůj další, navazující román Boleslav, z doby po Václavově násilné smrti?

Měla jsem trochu problém ztotožnit se s Václavovým bratrem a současně i bratrovrahem Boleslavem jako s hlavní postavou tohoto románu. Proto jsem v druhém díle – i když to možná není zcela košer – zvolila jako hlavního hrdinu Voka, který byl vymyšlenou postavou (úsměv).

Chystáš se v této dvoudílné řadě románů pokračovat i nadále?

Přijde mi v podstatě ukončená, takže nejspíše ne…

Jakým způsobem v Tvém případě probíhá příprava a samotné sepsání knih? Sháníš pro ně historické prameny?

U prvních čtyř knížek to bylo tak, že jsem sháněla prameny během psaní. Shánění podkladů pro každou knihu trvalo kolem půl roku a samotné psaní každého románu kolem jednoho roku. Největší krizi jsem měla právě s knihou o Václavovi, u které jsem přemýšlela, zda ji vůbec dopíšu. Jinak se vždy snažím, aby mé knihy vycházely z historických reálií.

Bylo to tak i templářem Zdíkem, který je hlavním hrdinou Tvých posledních knih?

V tomto případě jsem si situaci zjednodušila tím, že jsem moc neběhala po knihovnách, protože mám většinu dostupné literatury o této době doma. Navíc je situace v současné době lehčí v tom, že člověk může během shánění informací a psaní využívat i internet. Také si mohu jako romanopisec dovolit často fabulovat.

Jak se zrodil nápad na sepsání poslední knižní série o templáři Zdíkovi?

Jednalo se o náhodu. Během mojí návštěvy pražské Uhříněvsi, kde měli opravdu kdysi templáři komendu, jsem si o tom přečetla zajímavé informace na turistické informační ceduli. Odtud bylo již velmi blízko k sepsání první knihy z templářské série, nazvané Ztracený templářský poklad.

Jde v případě Tvých posledních „templářských“ románů v podstatě o historické detektivky? Jak vznikly?

V této souvislosti mě oslovilo nakladatelství Moba. Takže tentokrát v podstatě píšu na zakázku. Každopádně bych netvrdila, že jde přímo o historické detektivky, jako spíše o dobrodružství ze středověku. Stále dokola poslouchám, že nejsem pan Vondruška (smích). To opravdu nejsem, ten pán je vystudovaný historik, zatímco já mám vystudovánu vysokou školu zemědělského zaměření a jsem agronom. Někdy se nelze zavděčit všem čtenářům najednou (úsměv).

Jak sis tedy poradila s přesností svých knih?

Přiznám se, že mé první knihy četl vystudovaný historik, s nímž jsem se radila.

Ale zpět k templáři Zdíkovi. Vychází jeho postava ze skutečně doložené, historické postavy?

Tentokrát nikoliv, jeho jsem si zcela vymyslela. Usnadnila mi to okolnost, že o komendě v Uhříněvsi neexistuje příliš mnoho zpráv. V podstatě se o ní nedochovaly žádné podrobnosti a pověsti.

A co láska? Snažíš se jí dostat do svých knih, kromě zmíněné akce a bitev?

Snažím, protože mé poslední knihy čtou často ženy. Ale právě u Zdíkovské série jsem se s tím celkem „prala“. Bylo to proto, že jediný hezký a dospělý mužský je právě Zdík. Ostatní hlavní mužské postavy jsou nedospělé, nebo nepříliš pohledné a s hrbem na zádech (smích).

Tušíš, co bude následovat po ukončení „templářské“ série?

Zatím ne. Některé z mých knih jsem psala v pro mne velice obtížném životním období a přemýšlela o tom, že psaní knih ukončím. Zatímco jiné, jako ty z Václavovy doby, Invisible, nebo poslední dvě knihy o Zdíkovi, jsem si doslova užívala. S jejich hrdiny jsem doslova dýchala a žila...

Všiml jsem si, že jsi do svých knih o templářích vsunula i některé postavy ze slavné historické detektivky Zločin na zlenickém hradě. Byl to záměr?

Ano. Jde například o postavu krále Jana Lucemburského a dalších známých postav.

Co je Tvůj sen – kniha nebo povídka, kterou by sis ještě ráda napsala?

Ráda bych si napsala sci-fi, nebo fantasy. Už mi vyšla jedna fantasy povídka v antologii Žena s drakem. Bylo to pod patronací Františky Vrbenské. Tam je také hlavní postavou kníže Václav, ale kniha se nedrží moc reálií a obsahuje fantastické prvky. Zatím ale nevím jistě. Já píšu hlavně pro radost.

Lákalo by Tě vytvořit příběh s fantastickými tvory a zvířaty?

Proč ne. Akorát mám problém s tím, že má chystaná hlavní postava má velmi silné autobiografické prvky, k nimž se mi moc nechce vracet (smích). Má hlavní postava v těchto fantasy povídkách je policistka, která se setkává s podivnými případy. A některé z nich obsahují i tajemné okolnosti. Jde o jakýsi alternativní svět. Zatímco někteří lidé, kteří tyto příběhy četli, byli nadšení, další mi říkali, co jsem pila (smích).

Ještě se vrátím k Tvému románu Invisible – jedinému, který se neodehrává ve středověkých Čechách. Proč jsi tehdy odbočila do námořnického prostředí?

Od malička si ráda vymýšlím příběhy, které pak domýšlím do různých konců. To jsem dělala i kdysi s kamarádkou. Proto mě zaujal i příběh o námořnících a pirátech, jenž jsme kdysi s ní někde viděly nebo četly. Tak mě napadlo něco podobného zpracovat. Navíc právě 18. století, kdy se Invisible odehrává, patří mezi další, pro mne velice oblíbenou dobu.

Mockrát děkuji za zajímavý rozhovor a přeji hodně úspěchů.

7.6.2018 | Petr Koutský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout