Studio Hrdinů nastudovalo Bolest spisovatelky Marguerite Durasové, příběh o zoufalství, odcizení i samotě

Studio Hrdinů nastudovalo Bolest spisovatelky Marguerite Durasové, příběh o zoufalství, odcizení i samotě90%

Pražské Studio Hrdinů uvedlo divadelní hru Bolest inspirovanou stejnojmenným prozaickým textem spisovatelky Marguerite Durasové. Inscenace potěší hlavně milovníky této francouzské autorky.

Kniha Bolest (La Douleur, 1985) Marguerite Durasové patří v našich končinách k méně známým textům této autorky, mnohdy – poněkud nešťastně – řazené k tzv. francouzskému novému románu. Částečně autobiografická próza vyšla v osmdesátých letech v edici nakladatelství P.O.L., avšak její vznik se datuje do období druhé světové války.

Durasová si začala v roce 1944, po zatčení svého manžela Roberta Antelma, psát deník, kam si zaznamenávala nejen všechny své ‚bolesti‘, ale i důležité dobové události. Tento deník pak sloužil jako základ pro prózu sepsanou v osmdesátých letech.

Bolest je souborem několika prozaických textů, z nichž tím neznámějším a nejdelším je příběh o čekání na manžela, zatčeného a následně uvězněného v koncentračním táboře. Tato próza, ve Francii již několikrát divadelně zpracovaná, oslovila i režiséra Ladislava Babuščáka.

Síla slova

Jedním z důvodů, proč Bolest Marguerite Durasové přitahuje divadelní režiséry, je nesporná kvalita samotného textu. Ten je stěžejním prvkem i v případě inscenace Studia Hrdinů a díky poměrně zdařilému překladu Anny Kareninové-Furekové (1990) je příběh přístupný i českým čtenářům a divákům. Pozitivem je, že na rozdíl od řady jiných textů popisujících čtyřicátá léta dvacátého století je Bolest zřetelně umírněnější; autorka se – zejména díky časovému odstupu – neuchyluje ke zbytečné výrazovosti či nevraživosti vůči celému německému národu.

Bolest je tak střídmě podaným, avšak stále velmi jímavým příběhem o samotě a odcizení. A právě tato umírněnost se odráží i ve scénografii. Urbanistický prostor Studia Hrdinů je pro inscenaci zcela ideální, zvlášť když se hrdinka (Anita Krausová) pohybuje po betonových schodech, kde obvykle sedávají diváci. Mluvit o scénografii však není zcela namístě, neboť scéna je během představení úplně prázdná.

Důležitou roli hraje v inscenaci světlo. Úvod představení se odehrává v naprosté tmě, kdy divák hrdinku vůbec nevidí, což zdařile podtrhuje všudypřítomný pocit nejistoty. Posléze protagonistka promlouvá ve sloupci ostrého, až nepříjemného bílého světla, kde jako by byla vydána napospas svým sžíravým myšlenkám i soucitným pohledům okolí. Neméně důležitým prvkem jsou zvuk a hudba, zvlášť v druhé polovině představení. Vyprávění hrdinky je zde totiž přerušováno neurčitými rušivými zvuky, které divákovi napomáhají vcítit se do rozpolcené postavy.

Nesmělá M. D.

Velké uznání si beze sporu zaslouží Anita Krausová, představitelka protagonistky, a to nejen díky určité fyzické podobě s Durasovou. Její ztvárnění trpící ženy žijící v nejistotě je povětšinou velmi přesvědčivé, avšak nikoli přehnaně zveličené. Z Krausové v roli spisovatelky lze totiž vycítit jak zoufalství, tak i jistý stud a nesmělost, což činí její projev velmi přirozený a uvěřitelný.

Snad jediným nedostatkem je fakt, že bez alespoň elementární znalosti původního textu či života Marguerite Durasové může být příběh hůře srozumitelný. Poněkud nepříznivě se jeví také závěr inscenace, v němž znenadání dojde k ukončení příběhu jedinou stručnou větou, načež ihned ‚padne tma‘. Divákovi, který ani nestihne poslední repliku vstřebat, pak nějakou dobu trvá, než si uvědomí, že představení doopravdy skončilo.

Ve výsledku je ovšem Bolest v adaptaci Jana Horáka a Ladislava Babuščáka velice povedenou inscenací, kterou si užijí hlavně obdivovatelé Marguerite Durasové.

Zdroj fotografií: Studio Hrdinů

Názor informuji.cz: 90%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Anita Krausová jako M. Durasová.
 

Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Místo konání: Studio Hrdinů

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!