Dannyho Boyla mnozí znají především jako autora kultovního Trainspottingu – filmu-symbolu generace Next. Jiní si jeho jméno vybaví díky oscarovému Milionáři z chatrče – filmu-symbolu generace následující, pohádky o tom, že je všechno možné, když se chce. Jeho nejnovější počin 127 hodin rozhodně nemá ambici se nazývat filmem desítiletí, úkol ukotvit se v paměti ale suverénně splňuje.

Příběh známého horolezce Arona Ralstona nadělal v Americe hodně šumu, a proto není žádným překvapením, že došlo k jeho zfilmování. Překvapením však je, že se toho zfilmování chopil zrovna Danny Boyle, režisér, kterému dosud byly veškeré adaptace reálných životních „stories“ cizí. Na začátku této třiadevadesátiminutové exploze jsem byla lehce znepokojena možným výsledkem a svým následným názorem na film. Souhlaste přece, od snímku, zásadní část kterého zobrazuje hlavní postavu uvězněnou balvanem mezi dvěma skálami, se nedá očekávat zábavnou podívanou. Ovšem by to nebyl Danny Boyle, kdyby nedokázal i z podobně situovaného dramatu plného postupně se rozkládající psychické rovnováhy hlavního hrdiny vytvarovat jedinečnou a strhující akci.

Životopisná kniha Arona Ralstona, jež se dostala Boylovi do ruky, líčí příběh z roku 2003, který každý Američan dokáže odvyprávět navzpaměť. Překvapení, které čekalo vášnivého dobrodruha a horolezce jednoho dubnového odpoledne, by se dalo popsat jen jediným slovem: tragické. Přiskřípnutý kamenem mezi dvěma skálami v národním parku Canyonlands, Ralston přežil s mizerným množstvím jídla a několika kapkami vody a záhy po svém neuvěřitelném vyproštění se stál národním hrdinou. „Samozřejmě jsem to vnímal jako mimořádný příběh o přežití v divoké přírodě, ale kromě toho je zde další rozměr, který lidí překvapí“, - komentoval Boyle nečekaný výběr tématu. A nechat se překvapit od tohoto režiséra může být zrovna dvakrát tolik napínavé.

Zásadní podíl na působivém účinku filmu bezpochyby náleží hlavnímu herci. Je potěšením, že mimořádně obsazený James Franco (loni jsme ho mohli vidět v metodickém Kvílení a megalomanském Jíst, meditovat, milovat; menší roličku strhl i v letošním Zeleném sršni), který teď byl konečně po zásluze oceněn nejen nominaci na Oscara, ale i prestižní příležitostí moderovat samotnou slavnostní ceremonii, kývl na nabídku Boyla, protože jako herec se už nejednou stihl přesvědčit diváka, že se na něj vyplatí jít do kina. Tak činí i během devadesáti tří minut 127 hodin. Jen málokterá hollywoodská hvězda dokáže pouze na své osobnosti a charismatu vytáhnout one-man film, dospělejší než kdy jindy Franco to zvládá opravdu s přehledem.

Další přednost snímku spočívá v nebanálním a suverénně oslňujícím střihu, bez kterého by se příběh táhl nekonečně dlouho a i hezoun Franco by záhy omrzel. Chvíle Ralstonova trápení se proplétají s momenty ze šťastné (a jak už to bývá, patřičně nedoceněné) minulosti. S přibývajícími minutami, přibývá i na rozmachu a přirozené drsnosti záběrů – postupně se dostáváme hlouběji do psychiky protagonisty a víc se soustředíme na jeho bolestivé prožitky. Nakonec přestáváme chápat, jestli jde skutečně o vzpomínky na dětství, respektive mládí, nebo halucinace a výplody nemocného mozku. Elektronické hodinky odpočítávající minuty, které zbývají do plného vysušení v nepřátelském prostředí Utahu, přenášejí naše vnímání do roviny prožitků, a vynikající kamera, jakoby vypůjčena z Trainspottingu se vší šíleností tomuto snímku vlastní, nás hází jednou na dno prázdné lahve s vodou, kde se poslední kapka plazí rychlosti šneka, jindy do hloubi nekonečné propasti. Velkou zásluhou kameramanů Enrique Chediaka a oscarového Antonyho Dod Mantlea je to, že dokázali s přesnosti a vervou přenést (už zase) Boyleův nápad na plátno, a tak máme příležitost sledovat jak záběry udělané ruční kamerkou samotného Ralstona, tak strhující barvy krajiny ve velkém rozlišení, které zanedlouho vystřídá jakoby dokumentární záběry z kaňonu-vězení.

Vzhledem k velkému potenciálu snímku trochu zamrzí zmuchlaný konec – po 127hodinovém (v našem případě 60minutovém) trápení Rainstalla, alias Franca, mezi skálami moment jeho vysvobození vyznívá o něco méně nápadně a důrazně než celá epizoda „věznění“. Hrdina udivuje rychlosti pohybu a postřehu, srší energií, jen aby po několika okamžicích padal k zemi vyčerpáním. Ostatně všechny nezbytné závěry a důležitá poselství již byly učiněny, tak proč se zabývat závěrečnou scénou, že? Došlo ale k omylu, a divák dychtivě prahne po srozumitelnější a i vůči samotnému Rainstallovi shovívavější koncovce.

Danny Boyle se teď evidentně nachází v netrpělivém očekávání Oscarového klání, protože své tři nominace (nejlepší film, adaptovaný scénář a – evidentně tu nejnadějnější – střih) si právem zasloužil - stejně jako Franco svoji – a to za tu metaforičnost a jakýsi jemný patos, který rád do filmů vnáší. Vzhledem k tomu, že od začátku víme, jak celé dobrodružství dopadne, máme unikátní příležitost si vychutnávat jeho průběh a stavět domněnky, jak vlastně hlavní postava se svou komplikaci vyrovná: je to svérázné počítání „hodin“ a minut do naplnění titulního času. Počítání hodin nabité vzrušením, nedočkavou zvědavostí, neklidem, ale i jakýmsi odzbrojujícím optimismem, jenž je nám z filmů Dannyho Boyla dobře znám. Nejde nezmínit hudební doprovod, za který se na konto 127 hodin připsaly dvě další oscarové nominace: hudba Rachmana, jenž okouzlil (a následně byl i patřičně oceněn) už v Milionáři z chatrče, umně zasahuje do děje a dostává nás do toho magicky psychedelického prostředí, které Boyle vytvořil mezi dvěma skálami kaňonu Blue John.

127 hodin je sondou do hloubky duše, výkresem jednoho charakteru, leporelem poskládaným ze vzpomínek a současnosti – je to film drsně realistický, chvílemi až naturalistický (scény plné krve a surového masa jako z hororu se také dočkáte, přece vás už mohlo napadnout, že Danny Boyle svého vděčného diváka šetří jen velice nerad), ale bez přehánění a přetvářky zobrazující to nejpřirozenější, co na světě najdeme: boj za holý život. Je to nejen příběh jednoho zoufalého a odvážného horolezce, ale i ponaučení pro každého z nás, znuděného rutinou a hledajícího smysl vlastní existence jinde, než v existenci samotné.

P.S. Ještě jedno cenné ponaučení od Arona Ralstona: nikdy nechoďte do divočiny sám, aniž byste někoho o svém plánu informoval. A – jistě! – jedno dodatečné: nekupujte si levné nože čínské výroby! :)

Kdy a kde dávají film: 127 hodin

5.2.2011 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout