Pražské Divadlo v Rytířské uvedlo hru francouzského dramatika a scenáristy Géralda Sibleyrase Hrdinové (Le Vent des peupliers, 2003). Protagonisty této komedie jsou tři veteráni z první světové války, Gustav, Fernand a René, kteří na počátku šedesátých let žijí v domově pro vysloužilé vojáky. Jeden je cynik s velkým srdcem obávající se vnějšího světa, druhý každou chvíli omdlévá kvůli střepině ze šrapnelu, která mu uvízla v hlavě, a třetí je pragmatik a opatrný optimista, který se pokouší stát nohama pevně na zemi, v čemž mu občas brání zranění z války.

Jednoho dne se tito tři přátelé rozhodnou vzepřít životu ve výslužbě, kde jedinou perspektivu představuje smrt. Namísto nudného sezení na verandě plánují podniknout dobrodružnou cestu na kopec na obzoru, na jehož vrcholu se vítr prohání větvemi topolů.

Herecké hvězdy

Sibleyrasovu hru Vítr ve větvích topolů (Le Vent des peupliers) lze jednoduše označit za konverzační komedii. S tím jsou samozřejmě spjaty vysoké nároky na překlad, který je v tomto případě povedený. Zkušenému překladateli Janu Cimickému se podařilo interpretovat pohodový francouzský humor, pro nějž je typická hra s jazykem i jistá sebeironie, tak, aby mu porozuměl i český divák.

Velké nároky jsou taktéž kladeny na herecké obsazení, které je v inscenaci Divadla v Rytířské opravdu zdařilé. Představitelům válečných veteránů – Petru Kostkovi (Gustav), Jaroslavu Satoranskému (René) a Miroslavu Vladykovi (Fernand) – charakterově rozličné role sedí a jejich nonšalantní ztvárnění někdejších válečných hrdinů místy skutečně evokuje Francii raných šedesátých let. Jen těžko bychom rozhodovali o tom, který z těchto vynikajících herců podal lepší či horší výkon. Avšak nejvíce zřejmě vyniká Petr Kostka ve výrazné roli cynického Gustava.

Příznivě se pak jeví i skromně zařízená scéna, jíž dominuje zábradlí s balustrádami připomínající terasu staršího venkovského domu. Na jevišti se dále nacházejí zahradní lavička, stůl, židle a samozřejmě kamenná skulptura psa, která – ostatně jako veškeré kulisy – má v příběhu svou konkrétní úlohu. Stejně jednoduché jsou i kostýmy, které sice do jisté míry povzbuzují klišé, jež o Francouzích kolují, avšak nejsou nijak extravagantní ani provokativní a zbytečně neodvádí pozornost.

Jednoduchost konverzačních komedií

Pozitivem je, že režiséru Petru Slavíkovi se podařilo zachovat tragikomickou rovinu příběhu. Drama totiž – i když jen místy – poukazuje na mnohdy skličující samotu, s jakou se starší lidé mohou potýkat. Představení tedy není jen souborem jalových žertů, násilně propojených prostou zápletkou, nýbrž předkládá divákovi ucelený a realistický příběh.

To však neznamená, že inscenace je zcela bezchybná. Několik kosmických výstupů – obzvlášť v druhé části představení – působí přehnaně a strojeně, např. bujaré přípravy na útěk z domova, které ze statické konverzační komedii činí jakousi bizarní obdobu jevištního sitkomu. Ve výsledku to vypadá, že tvůrci se obávali ztráty divákovy pozornosti, a tak závěrečné scény učinili co možná nejdivočejší. To vrhá negativní světlo hlavně na jinak povedený závěr představení, který je opět příjemně nestrojený.

Jiným nedostatkem je jemná, až romantická hudba, jež odděluje jednotlivé scény. Petr Slavík se jí nejspíše snažil navodit atmosféru Francie, nicméně v kontextu celého díla to působí poněkud lacině. Je to asi stejné, jako kdyby některý z hrdinů vstoupil na scénu v pruhovaném triku, s červeným šátkem na krku a s baretem na hlavě.

Ve výsledku jsou však Hrdinové v Divadle v Rytířské povedenou komedií, která díky inteligentnímu humoru, dobrému překladu a skvělému obsazení potěší řadu diváků.

Zdroj fotografií: Facebooková stránka Divadla v Rytířské

7.5.2018 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout