Už počáteční vizualizací s anonymní postavou na břehu moře, kterou dobrých dvacet minut provázel jen šum vln a zpěv racků, jako by Waters říkal: „Nezačnu, dokud VŠICHNI nebudou v sále, dokud nebudu mít vaši pozornost.“ Jak ale upoutat pozornost rockerů, kteří přišli primárně na staré dobré „Floydy“? Jedině přímým skokem do Dark Side of the Moon.

Waters otevřel první část setu stmelenou dvojicí skladeb Speak to Me/Breathe, následně rozčeřil klidné vody instrumentálkou One of These Days z Meddle a s psychedelickými výjevy v zádech se přes časovou smyčku (tedy Time) dostal až k opojné intergalaktické The Great Gig in the Sky – ovšem právě tahle vesmírná podívaná byla hmatatelným zklamáním; vokalistky ani zdaleka nedosáhly na dokonalý hlasový projev Clare Torry.

Vzpomínka na Barretta, nová deska a rozčilené děti

S prvními tóny Welcome to the Machine bylo čím dál jasnější, že se Waters vrací v čase se vším všudy, skladbu z Wish You Were Here navíc doplňovala povědomá animace Geralda Scarfea. Krvavá řeka nakonec postupně přenesla diváky do současného světa, jehož tvář je ústředním tématem Watersovy nové desky Is This the Life We Really Want? (tedy „Opravdu chceme takhle žít?“). Zpěvák představil tři skladby, kterými vyjádřil kromě nadčasového pacifismu také nutnost sounáležitosti v době uprchlické krize. Jak se později ukázalo, byly Déjà vu, The Last Refugee a Picture That jen první vlaštovky hlasitého apelu, v nějž měl celý koncert vyústit.

 

Kontemplativní pásmo zakončila Wish You Were Here, při které se k Watersovi přidávalo i dosud spíše tiché české publikum – aby taky ne, vždyť který začínající kytarista z řad fanoušků Pink Floyd si alespoň jednou nezkusil zahrát ony ikonické riffy? Slyšet tuhle profláklou kytarovku z úst Waterse bylo sice nezvyklé, ale i tak skladba (v očích mnoha fanoušků vzpomínka na Syda Barretta) i díky dojemnému vyobrazení rukou, které se nikdy nedotknou, neztratila na síle.

Navozenou atmosféru proťal známý zvuk helikoptéry a bodový reflektor zabírající skupinu nešťastníků z publika, kterým megafonem nadává šílený britský učitel. Následoval set skladeb z The Wall, při kterých Watersovi asistovala skupinka malých českých buřičů. Až když děti dozpívaly a na hrudi jim svítil výrazný nápis RESIST („Vzdoruj“), promluvil Waters poprvé k publiku. Žádné srdceryvné zdravení se ale nekonalo, jen oznámil přestávku.  

Trump je prase

Zvukové efekty provázející pauzu postupně vyvolávaly čím dál větší paranoiu, vyvrcholením pak byly houkající výstražné majáčky na černých boxech, které se po spuštění ze stropu proměnily ve známou elektrárnu Battlesea i se vznášejícím se prasetem, tedy výjev z obalu alba Animals. Během úvodní skladby druhé části koncertu Dogs Waters snad poprvé  za večer živě komunikoval s publikem a snažil se ho rozproudit, pocity z odezvy byly ovšem podobně smíšené jako při The Wall Live – Má člověk začít křepčit a tleskat, když naslouchá textům o stádovém chování a bezmyšlenkovité poslušnosti vůči autoritám?

Zbytek setu se pak nesl především v duchu ostré kritiky současné politické situace ve světě, zejména prezidenta USA Donalda Trumpa, kterému byla věnována skladba Pigs (Three Different Ones) včetně česky psaného titulku Trump je prase a létajícího prasátka s jeho portrétem. Do ostatních světových vůdců se pak Waters opřel při skladbě Money.    

My a oni

 

S Us & Them, která dala jméno celému turné, si posluchači připomněli bezútěšnou situaci lidí ze zemí sužovaných válkou. A právě tato skladba svou myšlenkou pacifismu a nutnosti vzájemného pochopení a ohleduplnosti de facto zastřešila celý koncert. Na závěr se fanoušci dočkali i ikonického laserového optického hranolu. A tak jako to bývá u většiny Floydovských desek, kruh se uzavřel. 

Watersovi nelze upřít, že je i v pokročilém věku stále skvělý hudebník a jeho kapela v čele s Davem Kilminstrem a Jonathanem Wilsonem, který odzpíval vokály Davida Gilmoura, předvedla bezchybný výkon. Někdo by mohl říci, že Us & Them je jen natažené Dark Side of the Moon našroubované na současné události. Nebo že si Waters chtěl pro změnu zkusit, jaké to je být kazatelem. Pravdou ovšem je, že současná situace ve světě zdaleka neznepokojuje jen jeho. Waters jako řada dalších umělců sledoval běh dějin v posledních padesáti letech, jeho tvorba byla a je přímou reflexí jak vnitřních bojů, strachu a nejistoty, tak situace "tam venku". To, že lze jeho skladby ze 70. let vzít a propojit se současností, aniž by je člověk musel jakkoli upravovat, mluví samo za sebe.

I Watersova řeč na závěr vystoupení, v níž upozornil na známou, i když často opomíjenou pravdu, totiž že Mír není samozřejmostí, ukazuje, do jaké míry pro něj turné bylo osvětovou misí. A jak je důležité, abychom nezůstali Comfortably Numb. A právě pro tyto myšlenky a duchovní přesah mu lze odpustit, že to místy trochu přehání. 

 

Foto: Rock-Foto.cz, www.facebook.com/fotovinter

28.4.2018 | AK Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout