Co dělat, když se vám po dvaceti letech manželství ten druhý tak trochu okouká? Laurence (Martina Šťastná) tuší, že se Michele (Marek Taclík) rozhodl okořenit si svůj milostný život milenkou. Pro tu dokonce nemusí chodit daleko - nabízí se mu "smilnice" Alice (Iva Pazderková), která je totiž zároveň i ženou jeho nejlepšího přítele Paula (David Hák). A tak se roztáčí kruh lží a polopravd… na koho to asi padne?

Kdyby si lidi ze dne na den přestali lhát, nezbyl by na Zemi jedinej pár. Vlastně by to byl konec civilizace.

Zápletka sice zní jako tisíckrát omílaný námět béčkových filmů či telenovel, nic z toho ale divadelní představení "Pravda" v režii Mikoláše Tyce rozhodně není.

Tato hravá vztahová komedie se opírá o naprosto brilantní dialogy, které odráží snad všechny běžné komunikační fauly partnerského soužití. Nebrání se tvrdé manipulaci i jemným polopravdám a milosrdným lžím, přitom ovšem nezatěžuje diváka zbytečnou filozofickou konstrukcí - inscenace se spoléhá na humorné konfrontace účastníků milostného čtyřlístku, což jí rozhodně prospívá, dodává jí na lehkosti, a hlavně je pro diváka uchopitelná a nepřestává ho bavit svým skvělým scénářem.

Ty nelžeš, jen neříkáš pravdu… Lidi dneska nemají smysl pro etiku. To je ta dnešní morálka!

Říká se, že lež se vždy obrátí proti jejímu strůjci. A tak i když všichni našlapují po špičkách, nakonec stejně někdo na tu minu musí natrefit. Marek Taclík svou roli Micheleho, největšího patologického lháře, ztvárnil skutečně v plném, emočně nabitém nasazení - užíval si potutelné radosti ze svých schopností vybrušovat, aby zas hned vzápětí upadal do čirého zoufalství z toho, že už zase zabrousil, kam neměl.

Obě „jeho“ ženy mu výborně sekundovaly svými všetečnými dotazy a v kontrastu k němu využívaly jemnější manipulační techniky pro svůj prospěch. V tom se krásně demonstrovala další stránka představení - rozličné vnímání pravdy a lži mezi pohlavími. Poslední ze čtveřice David Hák byl sice z principu své role nejméně výrazným, zato pro určení běhu událostí (pravdivých i těch falešných) v závěru zcela nepostradatelným elementem.

Do konceptu výborně zapadala i relativně statická a jednoduchá scéna skýtající multifunkční možnosti. S trochou představivosti se jeviště proměňuje z hotelového pokoje v kuchyňský kout, oční ordinaci i pánskou šatnu. Prostor tak byl pomyslně rozdělen na různé „zóny“, kde jednotlivá vystoupení působila jako krátké komické skeče, v jejichž závěru měl člověk tendenci herce odměnit potleskem. Pravda je tedy výbornou komedií, u které není možné zachovat si vážnou tvář.

26.4.2018 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout