Jak krásně zní Vrabčák na Kampě. Intimní Édith Piaf tam žije svůj líbezný šanson bez jediné falše (recenze)

Édith Giovanna Gassion. Šansonová múza 20. století, milovnice života, ale taky nešťastná žena stojící mezi úspěchem a naprostým dnem. Tak francouzského "Vrabčáka" nepopisují pouze filmy, kniha Simone Berteaut nebo hudební ikony minulosti i současnosti. Nově to dělá také Divadlo Kampa, skromné jeviště a dva hluboké herecké výkony v téměř devadesátiminutové cestě do země vína a sýru.

O kvalitě her na scéně v samotném centru české metropole už jste si mohli přečíst například minulý rok, kdy ansámbl Kampy uvedl ruské Tolstého veledílo Annu Kareninu. Režisérka Iveta Dušková tentokrát z Petrohradu zamířila do města lásky a to s nelehkou úlohou. Přivést k životu pěveckou legendu a ukázat ji nejen ve světle světské slávy, ale také v bolu a zklamání ze života, který neplyne podle jejích představ. V takovém stavu, jenž se zdá být navenek krásný, ale brzy se ukáže, že nic nemůže být tak jasné a barevné. Dušková z černobílé bohémy Édith vykouzlila cosi pozemsky božského a reálného. Pokud to byl záměr autorky, tak maximálně uspěla.

A to především díky výkonu hlavních protagonistek. Stejně jako Édith, i její představitelka Vanda Hauserová přesvědčila publikum o pravdě a podstatě svých písní. A to přesto, že většina nerozuměla ani jednomu francouzskému slovíčku. Do role šansoniérky se vžila a malé postavě na jevišti jakoby tradičně skromné kulisy a prostor nestačily.

Herectví Hauserové však vyniklo nejen díky přesně trefené barvě hlasu a čistě provedeným písním, ale i doprovodu, který s obsazením Petry Bílkové znamenal daleko více než jen druhé housle. Bílková byla prvním klavírem, akordeonem, mužem i ženou. Především ale partnerkou sdílející nesmírnou jevištní chemii se svou hereckou kolegyní. Vynikala svou hrou, muzikálností, ale i lehkým humorem, který dávkovala podle režijní taktovky přesně v místech, kde publikum potřebovalo emotivní příběh na chvíli odložit. Stejně tak, jak ho odkládala zpěvačka mířící k dřívější či pozdější záhubě.

Édith Piaf: Dnes nechci spát sama je bez přehnaných lichotek vzorovou show pro každé malé divadlo. S rčením méně je někdy více umístil tvůrčí tým do středu jeviště malé pódium a na kraj scény krásnou historickou pouliční lampu. Édith zpívá a diváci hltají všechno, co jim chce říci. Dokud tam bude a dokud lampa nezhasne. Vrabčák si odžil svůj vlastní šanson a podle vlastních slov tak, aby mu lidé věřili. Na Kampě mu věří. Merci beaucoup.