Dvoudílný veršovaný román Faust je celoživotním dílem Johanna Wolfganga Goetheho, na kterém pracoval bez mála šedesát let. Dílo má odrážet jeho názory na život a na svět. Protože se však jeho názory v průběhů časů měnily, docházelo i k úpravám samotného Fausta. Vznikl tak román složený z komplexů různých veršovaných forem. Už tento fakt nám napovídá, že jeho adaptace a interpretace nebude lehká záležitost, nehledě na rozsah díla.

Snad neexistuje člověk, který by legendární příběh o Faustovi neznal. Přesto si jej krátce připomeneme. Nespokojený lékař a vědec Faust toužící po vědění se potkává s Mefistofelem, zosobňujícím ďábla a zlo v něm obsažené. Ten Faustovi nabídne své služby výměnou za Faustovu duši, ale pouze v případě, že Faust dosáhne uspokojení. Společně se vydávají a cestu za poznáním, na které Faust potkává chudou měšťanskou dívku Markétku, do které se Faust zamiluje a díky moci Mefistofela ji také získá. První část románu končí popravou Markétky, která umírá nešťastná, protože utopila své a Faustovo dítě.

Ve druhé části pokračuje cesta Fausta a Mefista, kteří se ocitají na dvoře císaře, kde hledají rozptýlení. Zamiluje se do vyvolaného obrazu Heleny, nejkrásnější ženy starověku. Mezitím místo vědce po Faustovi přebral Wagner, který se snaží uměle vytvořit život. Z jeho experimentu se zrodil Homunkula, který může však žít pouze na vzduchu. Odchází tak s ďáblem do Řecka, kde hledá někoho, kdo jej dokáže zhmotnit.

Myšlenkově hluboké, ale náročné dílo

Faust tedy obsahuje celou řadu menších i větších dějových zápletech a samostatných příběhů, které se mezi sebou různorodě prolínají. Čtenářsky se jedná o velmi náročné dílo, nechci tedy ani pomyslet na to, jak obtížné je Fausta nějak srozumitelně a zároveň atraktivně interpretovat.

Přestože příběh druhé části románu není natolik známý, rozhodl se režisér Jan Frič pro zinscenování obou částí. Více než tříhodinové představení tak rozhodně neubírá na náročnosti samotného díla. Díkybohu, že Fričův Faust je dynamický, plný energie, barev a hlasité hudby.

Pro někoho prvoplánově vulgární a perverzní, pro jiné trefně aktuální a upřímný

Od prvního monologu v podání Pavlíny Štorkové, která se na pódiu zjeví jako bůh Stephen Hawking – což je sama o sobě skvělá metafora nehybného vševědoucího – divák zjišťuje, že tohle představení bude vše, jen ne nuda. Režisér tuto myšlenku zanedlouho potvrzuje, kdy je Faustův pokoj na jevišti Stavovského divadla nahrazen kamionem i s přívěsem v životní velikosti. Jakmile se monstrum otočí k divákům čelem a těm se tak odhalí interiér kabiny, kterému vévodí jasně svítící červený pentagram, každému dochází, že tahle cesta bude skutečná, a hlavně divoká jízda.

Faust se jako metalista a kamioňák vydává poznat svět na benzinku

Faustova proměna z vědce nenasytného po vědění na člověka toužícího po poznání je v podání režiséra Friče znázorněna jako nekonečný roadtrip, během kterého Martin Pechlát v roli Fausta objevuje svět skrze noční život plný alkoholu, drog, cigaretového kouře a vděčných prostitutek. Metalový vzhled Fausta skvěle doplňuje znázornění temné strany současnosti pomocí falických symbolů a nekončící nahoty.

Pro někoho prvoplánově vulgární a perverzní, pro jiné trefně aktuální a upřímný. Faust ve své době společnost šokoval svou kritikou církve, pohledem na život a i na svět. Nebyla by to tedy správná interpretace, kdyby současný Faust nevyvolal stejné pocity. A myslím, že to se Fričovi povedlo.

Martin Pechlát jako Faust a Saša Rašilov v roli Mefistofela v kabině pekelného kamionu

Libozvučný překlad Radka Malého, který byl vytvořený pro účely inscenace, se obsahově i lingvisticky drží klasického příběhu, stylizovaného básnického rázu a Goethova stylu. Ve správných chvílích však používá zmodernizovaný jazyk. Právě výrazy ze současné mluvy užité na vhodných místech dotahují celé představení k dokonalosti. Divák odchází nadšený, zmatený, šokovaný nebo pohoršený. Důležité však je, že umí zasáhnout emoce, ať už jsou jakékoliv.

Každý si v inscenaci najde tu svou zvrácenost 21. století – ať už to jsou nekonečné párty plné drog, sexu a nahých žen, nebo propojení s moderními technologiemi, kdy si Mefistofeles s Faustem po podpisu smlouvy fotí selfie. Za všemi moderními symboly, ukřičenou hudbou a barevnými párty světly se však skrývá ten klasický příběh s archetypem Fausta tak, jak jej známe – jako symbol lidského snažení.

Vynikající herecké výkony doplňují originálně řešenou scénu

Klobouk dolů budu muset smeknout hned několikrát. V prvé řadě samozřejmě režisérovi, který se podle mého názoru velmi úspěšně dokázal probojovat obsáhlým dílem a vytáhnout z něj aktuální myšlenky, které pak perfektně převedl do vlastní jevištní interpretace, čemuž napomohla i perfektně připravená scéna, o kterou se postaral Dragan Stojčevski. Celá atmosféra hříšné cesty byla skvěle dokreslena světelným a zvukovým designem Martina Špetlíka a Kryštofa Blably, a také hudbou Jakuba Kudláče.

A samozřejmě asi ještě dlouho budu v šoku z oslňujících a výborných hereckých výkonů. Nejvíce bych asi vyzdvihla Sašu Rašilova, který se zhostil role Mefistofela minimálně na dvě stě procent. Od prvního verše až po úplný závěr – Rašilov podává vynikající výkon. Zvládne se elegantně převtělit z temperamentního ďábla, který chce Fausta svést na scestí, do chvílemi bezmocné či komické osoby. 

Martin Pechlát jako metalový Faust s mastnými vlasy a strašlivým ohozem se s těžkým úkolem popral docela bravurně. Je cynický, reaguje hekticky a zmateně na realitu, která se mu zprvu jeví jako halucinace. Postupem času už nedokáže rozeznat člověka od monstra, realitu od přeludu. I Markétka v podání Veroniky Lazorčákové se proměňuje z nevinného dívky toužící po lásce do nešťastné a zoufalé hříšnice, která najde klid až ve své smrti.

Fričův Faust je tak bezpochyby provokativní a rozhodně dynamický. Jednotlivým scénám však občas chybí spojitost, alespoň tedy z pohledu diváka. Možná by nebylo na škodu zcela vypustit druhou část románu a zaměřit se důkladněji pouze na tu první. Pokud to režisér bral jako výzvu, dílo se zdařilo, nicméně pouze částečně. První půlka představení uteče jako voda, po přestávce se už hra trochu táhne a divák se ztrácí ve velkém množství různě propojených scén, mezi kterými těžce hledá spojitost.

Další role ztvárnili Johanna Tesařová, Alois Švehlík, Eva Salzmannová, Alena Štréblová, Pavel Batěk či Radúz Mácha. Premiéry inscenace Faust v režii Jana Friče se odehrály 15. a 16. března ve Stavovském divadle v Praze. Nejbližší termíny repríz se uskuteční 19. dubna, 3. či 21. května. Více informací o jednotlivých představeních či vstupenkách naleznete na stránkách Národního divadla.

Foto: Patrik Borecký

14.4.2018 | Katka Čajanková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout