Na prkna Divadla Na zábradlí se opět vrací díla prozaika a dramatika Thomase Bernharda. Po úspěšných inscenacích jako Ritter, Dene, Voss (1986), Divadelník (Der Theatermacher, 1984) či Náměstí Hrdinů (Heldenplatz, 1988) zdramatizovali Dora Viceníková a Petr Štědroň autorův známý satirický román Mýcení (Holzfällen. Eine Erregung, 1984).

Hrdina tohoto autobiografického díla se nečekaně dozvídá o smrti své blízké přítelkyně a vzápětí se setkává s dávnými přáteli, kteří ho pozvou na pravou uměleckou večeři. Toto setkání však vyústí v rekapitulaci vypravěčovy blízké i vzdálené minulosti a v přemítání o životě. Příběh plný satiry je tak zároveň autorovou konfesí dotýkající se otázek lidského bytí i úlohy umění v moderní době. V režii Jana Mikuláška se z kontroverzního díla stává nezapomenutelný zážitek.

Již úvodní minuty představení napovídají divákovi, že nemůže očekávat klasickou komedii či tragikomedii, s jakými se dnes běžně setkává. Tyto pocity podněcuje zejména scéna Marka Cpiny, mající podobu luxusního salonku v příbytku vášnivých milovníků umění. Minimalistický prostor doslova přeplněný olejomalbami a historickým nábytkem zdařile podtrhuje povahu manželů Auersbergerových (Jakub Žáček, Magdaléna Sidonová), hostitelů oné umělecké večeře, a jejich nutkání vychloubat se svými vzácnými sbírkami.

Právě tragikomická povaha jednotlivých postav – bravurně popsaná již v předloze – přidává inscenaci na atraktivitě. Nepřisuzujme však všechny zásluhy jen Thomasu Bernhardovi; Divadlo Na zábradlí zpracovalo autorův populární monolog velmi kvalitně, a každý z hrdinů má tak během představení dostatek prostoru. Pokrytectví této tzv. smetánky pak získává další rozměr díky několika repeticím úvodní scény, doprovázeným sarkastickými komentáři znechuceného vypravěče Thomase (Honza Hájek).

Satira a kritika společnosti

Ansámblu jednoznačně dominují představitelé manželů Auersbergerových, Jakub Žáček a Magdaléna Sidonová. Ti věrohodně ztvární právě ten typ lidí, jejichž životní styl Bernhard v díle kritizuje. Žijí jen ze zašlé slávy a někdejších úspěchů a věří, že jejich život je naplněný. Avšak ve skutečnosti jsou stiženi nudou a očividně – slovy Oscara Wilda – znají cenu všeho, ale hodnotu ničeho.

Velkým přínosem je taktéž „přítomnost“ zesnulé Joany (Johana Matoušková). Její postava se po většinu času jen tiše pohybuje po scéně jako stín či tíživá vzpomínka a je přímým svědkem pokrytectví svých někdejších přátel. Ti totiž – jakkoli tvrdí, že účelem této večeře je uctít Joaninu památku – se většinou jen vychloubají svými úspěchy a jeden druhého urážejí.

Ačkoli je inscenace postavena hlavně na dialozích a výkonech herců, zajímavě se jeví také propojení klasického divadla s audiovisuální technikou. Obrazovky na stěnách, občasně přenášející živý obraz scény, jsou sice pouhým detailem, avšak celý příběh oživují. Stejné ozvláštnění přináší i krátký hudební výstup, ironickým obsahem i strohým provedením umocňující znechucení vypravěče.

Snad jediným drobným nedostatkem je závěrečná scéna. Její poněkud lascivní, místy až vulgární pojetí – včetně úplné nahoty jednoho z herců – zbytečně odvádí pozornost od některých hlubších myšlenek. Celkově je však inscenace Mýcení povedenou tragikomedií, jež dokazuje, že inteligentní humor s trochou společenské kritiky naštěstí není minulostí.

 

Premiéra: 16.3.2018. Překlad románu: Marek Nekula. Dramaturgie: Dora Viceníková, Petr Štědroň. Výprava: Marek Cpin. Režie: Jan Mikulášek.

Hrají: Jakub Žáček, Magdaléna Sidonová, Jan Hájek, Johana Matoušková, Jana Plodková, Václav Vašák, Dita Kaplanová, Petr Jeništa.

20.3.2018 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout