Mečiar je sice politická mrtvola, má však paralely na jiných místech (recenze)

V KINECH: Mečiar

Tereza Nvotová na sebe v loňském roce výrazně upozornila dramatem Špína, kterým vytáhla na světlo na české a slovenské poměry vcelku tabuizovanou problematiku znásilnění. Ve svém dokumentárním debutu si vybrala neméně kontroverzní téma – politickou mrtvolu a symbol devadesátých let, bývalého slovenského premiéra Vladimira Mečiara.

Velkou předností dokumentu je, že záměrem jeho tvůrců nebylo vytvořit komplikované dílo pro zasvěcené diváky. Nvotová coby režisérka i scenáristka klade respondentům, mezi nimiž se objeví třeba bývalý předseda české vlády v době federace Petr Pithart, bývalý poslanec Federálního shromáždění ČSFR Michael Kocáb či investigativní novináři, jednoduché a logické otázky. Díky tomu je film velmi srozumitelný především pro ty, kteří nezažili Mečiarovu éru jako dospělí. V tomto ohledu se podobá filmu o Berdychově gangu – Zákon Helena od Petry Nesvačilové, dalšího mladého talentu tuzemského dokumentu.

Jednotlivé výpovědi lidí, kteří se pohybovali v blízkosti Mečiara, Nvotová zručně propojila svým průvodním slovem, v němž převážně vzpomíná na vlastní prožitky během zlomových okamžiků z doby Mečiarova mandátu. Ve snímku dokonce zveřejnila domácí videa z dětství, kde si s kamarádem hraje na předsedu vlády a dotěrného novináře. Vyváženosti předložených informací se jí podařilo dosáhnout díky tomu, že poměrně velký prostor dala i samotnému Mečiarovi, přestože nic moc nového či překvapivého nesdělil.

Film sice nepřináší příliš odpovědí, naopak vybízí k přemýšlení o nastíněném motivu, který se dá univerzálně aplikovat na kterýkoli jiný stát a dobu. Podtržen je závěrečnou návazností na současného slovenského premiéra Roberta Fica, jemuž je Mečiar jakýmsi předobrazem – stejně jako Fico si dobře uvědomoval emotivnost, patriotismus a slovenský pocit upozadění vůči Čechům a věděl, na jakou strunu zahrát.

Foto: archiv PubRes