Královna duchů je fiktivním monologem slavné rakouské herečky Burgtheateru Pauly Wessely, která účinkovala v nacistických propagandistickcýh filmech - za nejznámější lze považovat snímek Heimkehr (Návrat domů) obhajující napadení Polska. Wessely toto své angažmá podle tvůrců vyrázněji nereflektovala (byť po válce nad svým jednáním veřejně vyjádřila lítost a podle svých slov pomohla řadě židovských kolegů) a přestože čelila kritice a určitou dobu nesměla hrát ve Vídni, poměrně záhy se vrátila jak na jeviště, tak k filmu (jistou ironií je, že ztvárnila například židovskou matku perzekuovanou nacisty ve filmu Anděl s pozounem z roku 1948). Královna duchů navazuje na hru Burgtheater, kde se Jelinek věnuje neschopnosti rakouské společnosti vypořádat se se svou nacistickou minulostí.

Právě z neschopnosti sebereflexe a přiznání spoluviny na nacistických zločinech vychází tuzemský, tedy přesněji „slovácký rámec“, který tvůrci celé inscenaci vtiskli – představitelky Pauly Wessely (Lucie Roznětínská a Gabriela Míčová) jsou v první části oblečeny ve slováckých krojích, zazpívají lidovou píseň a zatančí verbuňk. Slovácký folklór byl tvůrci zvolen z několika důvodů. Na Slovácku má totiž kořeny kromě režiséra i Elfriede Jelinek a část její židovské rodiny odsud byla za asistence krajanů deportována do koncentračního tábora. Samotný folklór pak odkazuje k lidovosti, která je autoritářskými režimy často zneužívána a prostupuje celou inscenací - scénografka Ivana Kanhäuser například „rozšířila“ slovácké kroje hereček o nášivky s „lidovou značkou" Ikea.

Jednotlivé jevištní akce lze číst jako metaforu pro „celoživotní představení“, které Wessely hrála, aby si udržela slávu a moc nad svým publikem. Ale to je jen domněnka, klíčem mohla být stejně tak otázka tvůrců: „Co všechno se dá s tímto textem na holé scéně dělat?“ Obě protagonistky začínají v šatně mimo jeviště (příprava na představení), následně vystoupí v krojích s „hlavním folklórním číslem“, ale postupně kroje vysvlékají (nacismus odchází, je třeba změnit kostým a začít hrát jinak). V jednu chvíli se snaží dostat pryč z jeviště, ale dveře jsou zavřené (toto představení je třeba hrát až do konce). A tak zkouší nejrůznější styly či pohybové akce na jevišti i mezi diváky. Ve finále se na scénu vyvalí ze dveří hromada kostýmů, které obě herečky pomalu sesbírají a napěchují do Ikea tašek. Nicméně zda byla výše uvedená jednotící linka skutečným záměrem nebo zda jde pouze o můj konstrukt, není pro výsledek zase tak podstatné. Míčová i Roznětínská totiž předvádí skvělý výkon, dobře na sebe slyší a celé představení má výborný rytmus i dynamiku, takže člověka po hodině až trochu překvapí, že už je konec.

Poněkud diskutabilní však zůstává přesah celého projektu. Škrabalova Královna duchů pracuje s celou řadou palčivých a bohužel mnohdy aktuálních témat, o kterých jistě stojí za to přemýšlet a mluvit. Otázkou je, nakolik k tomu samotná inscenace motivuje. Herečka Paula Wessely u nás není příliš známou osobou a její cynická zpověď by se sice dala vložit do úst řadě „našich“ umělců, nicméně se nedozvídáme nic o jejích skutečných duševních pochodech, které by ji pomohly pochopit nebo zaujmout vůči ní nějaký postoj. Chceme-li její sebereflexi, máme představu, jak by taková sebereflexe měla vypadat? Chceme-li Wessely odsoudit, známe okolnosti, které vedly k jejím rozhodnutím?

Ano, jsem si vědom dvousečností a alibističností těchto otázek, ale vzpomeňme třeba na slavný Stanfordský experiment a Zimbardovo tvrzení, že 90 % lidí je schopno podlehnout zlu (pomiňme, co přesně pojem zlo může znamenat). Je si každý tak jistý, že zrovna on bude jedním ze zbylých 10 %? Neznamená to samozřejmě, že bychom nad podobnými věcmi měli mávnout rukou, nebo že kdo neprošel podobnou situací, nemá právo se vyjadřovat. Bez poskytnutí nějakého hlubšího „myšlenkového materiálu“ však zůstává inscenace jen obecným poukázáním a, vrátím-li se k první větě článku, příspěvkem, který nevzbudí vášně ani mnoho neřekne. Pokud však váháme nad smysluplností projektu Studia Rote, je dobré si zároveň uvědomit smutnou skutečnost. Necelých 200 km severovýchodně od Prahy by tvůrcům na základě nového zákona o holocaustu mohlo hrozit, že si za toto dílo rozšířené o tamější kontext půjdou „sednout do basy“. A já bych tam s tímto článkem a hodnocením 70 % možná skončil s nimi.

22.2.2018 | Josef Horák Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout