O Kingu Krule nebo-li nyní již dvacetičtyřletém Archym Marshallovi slyšel už ledaskdo ledasco. Jedno však bylo to hlavní - je to někdo, o kom se velmi mluví už jen kvůli jeho věku. Svou kariéru zahájil již v pubertě, když mu bylo 17, jako Zoo Kid. Později změnil svůj nick na King Krule podle filmu Elvise Presleyho King Creole. Respekt a obdiv kritiky si získal již v 19 albem 6 Feet Beneath the Moon. Nyní se do Prahy po šesti letech vrátil představit své poslední album The OOZ.

Nebylo to tím, že se dobová fotografie jeho české babičky promítala na zdi klubu Roxy, ani tím, že se jedna skladba z The OOZ jmenuje The Czech One a ani tím, že zmínil Kafku jako inspiraci. Zmíněná fakta by se moha zdát líbivá, avšak diváky si Archy v sále získal něčím úplně jiným. Jeho největší předností je upřímnost, která zapůsobí i na toho nejskeptičtějšího nefanouška. King Krule se zdá jako velký hype a je zajímavé k němu tak přistupovat i na koncertě, avšak po chvíli navyknutí si na jeho specifický styl jeho projev dokáže uhranout.

Britský zpěvák totiž působí na pódiu tak, jako by tam nebyl nikdo než on, případně jeho kapela. Jeho písně jsou rozervané, plačtivé, zahořklé, vyrovnané i zároveň zklamané.  Jsou lkavé a depresivní a zároveň pro lehký úsměv. A přesně takový je i Archy, jeho písně jsou on a naopak. Při zpěvu vede jakýsi vnitřní dialog nahlas a divák sleduje něco, co se může podobat autoterapeutickému sezení. A snad stejnou terapií je i on a jeho hudba fanouškům. Více než jiní umělci King Krule asi dokázal vystihnout rozervanost, ne však v Baudelairovském slova smyslu, dnešní doby a mladé generace.

Jeho hudba je balastem všeho od jazzu, rocku, dub stepu až po rap. Hlavní je však on, ne ta podivná kombinace, Archy a jeho disharmonický, někdy uřvaný jindy jemný hlas, který může připomínat styl Joy Division, avšak s daleko menší zasněností a větší syrovostí.

The OOZ je více polarizující než 6 Feet Beneath the Moon. Buď jsou zde velmi temné balady s jazzovým soundem především saxofonu, nebo až rockové řezavé songy... a nebo oboje v jedné skladbě, sek sem, sek tam.

Kingův koncert se v první části nesl spíše v tónu těch druhých, později jakoby se více vžil do svých pocitů, které prožíval při tvorbě a nasadil pomalejší skladby, při kterých se víc a víc ztrácel dovnitř a divák měl pocit, že je mu tím blíž. Možná než velký sál by jeho projevu a skladbám více seděl nějaký jazzový zakouřený klub s pěti lidmi v hledišti. Alespoň tak si to divák mohl představovat. 

15.2.2018 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout