Varšavský vítr přivál na česká divadelní prkna osobnost, která se nebojí účinně šlapat na hranice lidské morálky a existence. Klatovo představení provokuje, stoupá po křehkém žebříčku hodnot každého z nás, aby nakonec vyřklo nemilosrdný verdikt: Moc chutná sladce a vědro s ní je bezedné. Jakoby tím polský dramatik nevědomky udeřil hřebíček na hlavičku - zvláště u té naší současné české společnosti.

Oko za oko, Půjčka za oplátku, Veta za vetu nebo právě Něco za něco. Čtyři sta let stará hra a třináctá komedie Williama Shakespeara se trefuje do morálky, kterou všichni kážou, ale nikdo  se jí neřídí. Nově nabytou moc zneužívá šlechtic Angelo, kterému ji předal společností unavený kníže Vincentio, vládce smilstvem prolezlé Vídně. Panovník v převleku za mnicha pozoruje, jak se vyhlášenému mravokárci daří vládnout. Mladíka ale brzy přemůže chtíč a ve své roli neuspěje.

Něco za něco je příběh o chtíči a nezdravé závislosti. A to nejen na smilstvu světa, jak by hříšné hašteření s děvami zřejmě přiblížil i Shakespeare. Postavy se oprošťují od svých životních rolí, míst na světě kam patří a zpochybňují loajalitu k blízkým i své duši. Hlavní poselství představení v Divadle pod Palmovkou - Kdo má moc, nemusí být v právu - je až skoro nutně zařazené do novodobé zkažené společnosti. Bezpochyby nadčasové dílo pučí ze záplavy hudebních disco témat či chorálové verze Losing My Religion od R.E.M. A samozřejmě, snaží se šokovat. Svou moc Jan Teplý v roli Angela ze začátku skrývá, ale pravou tvář odkryje brzy po setkání s Isabelou, nevinnou sestrou žádající o milost pro bratra. Pod kápí vše sleduje pravý kníže Vincentio Jana Vlasáka, který kromě útoků na svou osobu vše ostatní přijímá s pobavením, nikoliv jako přípravu na lekci a ponaučení aktérů.

Právě Vlasák společně s Teplým a vynikající Terezou Dočkalovou hrají v Klatově ztvárnění Shakespeara prim. V Klatově show jsou sice výborné i moderní postavy Ondřeje Veselého, Jan Huška či Martina Němce, kteří exhibují v podobách plavčíka, transvestity či převleku za banán nápadně připomínající ztopořený úd. Jsou to ale právě nenápadné, ale o to silnější herecké duely úvodní trojice, které posouvají představení nahoru. Ať už mluví kněz, jeptiška či nový pán knížectví.

Nakonec by bylo divné, kdyby Klata neaplikoval tak razantní přístup. I když i podle reakcí publika ne každý přišel na Shakespeara s násilným sexem, gumovým robertkem a do nebe volajícím rouháním. Právě kombinace toho všeho se skvělými výkony pod zkušenou režijní taktovkou ale dělá ze hry Něco za něco jeden z divadelních zážitků sezóny.

6.2.2018 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout