Muži kontra ženy v zoufalém filmu Filipa Renče (recenze)

V KINECH: Zoufalé ženy dělají zoufalé věci / Zúfalé ženy robia zúfalé veci

Filip Renč má trochu podivný filmařský vývoj. Místo toho, aby po padesátce vyzrával a byl na vrcholu své kariéry, jde to s ním spíš z kopce. A tak dělá zoufalé věci, třeba tu, že sáhne po prvotině Haliny Pawlowské, která možná v knižní podobě není tak špatná, ale s přepsáním do scénáře její kvalita dosti klesne. Autorka je známá svým osobitým humorem – ten byste ale ve filmu museli hledat s lupou.

Hlavní hrdinkou příběhu je Olina (Klára Issová), prototyp slona v porcelánu, kterou sledujeme už od jejího neobvyklého příchodu na svět. Skutečnost, že se jí podaří narodit se sama, aniž by potřebovala něčí asistenci, není sama o sobě tak podezřelá jako to, že miminko přijde na svět úplně čisté a naprosto klidné. Je to tak těžké naaranžovat čerstvého novorozence?

Není to jediná neskutečná věc, která se v tomto snímku odehraje. Olina vyrůstá v malém městečku, a tak se (skoro jako jediné) logicky jeví, že touží po velkoměstském prostředí. Odstěhuje se proto se svou nejlepší kamarádkou Miladou (Aneta Krejčíková) do Prahy a obě začnou pracovat jako prodavačky dámského prádla.

Vdavekchtivá Olina záhy potká toho pravého – náhodného kolemjdoucího (Matouš Ruml), který ji zpozoruje polonahou, když si zkouší podprsenku, a následně ho srazí vláček. Člověk by očekával, že by se třeba snažila zahalit nebo by muže minimálně považovala za úchylného. Než se divák stačí z této prazvláštní situace vzpamatovat, mají svatbu.

Pády jako z Natočto!

Dál děj pokračuje v klasickém vzorci: manželství + dítě = stereotyp + nuda. U hrdinky se navíc projeví syndrom posledních rychlíků, a tak se rozhodne emancipovat a vystuduje psychologii, což se jejímu dominantnímu partnerovi příliš nezamlouvá. Vyústí to v nevěru a nevyhnutelný rozvod a následují ony zoufalosti pokročilého věku…

S krachem Olinina manželství končí veškerá realističnost příběhu, pokud vůbec nějaká byla. O tom, že by se jí po třicítce podařilo náročný obor vystudovat a nevyletěla by ze školy, když při ústní zkoušce několikrát (!) zvedla mobil, by se dalo polemizovat. Film ale především postrádá logičnost v neustálém řešení vztahů mezi muži a ženami a naprostém opomíjení běžných starostí typu práce, bydlení nebo finance. Hrdinům je všechno tak naservírováno, až to vyvolává dojem, že je život peříčko a každý se zaobírá jen milostnými záležitostmi.

Renčovi by se dalo odpustit, kdyby film alespoň oplýval neotřelou komikou. Pokud se ale máme smát spíše smutným pádům z kola nebo pramice jako vystřižených z Tak neváhej a toč!, zdá se, že režisér nemá o náročnosti diváka moc valné mínění. O to víc, když opět použije své příznačné voiceovery, jako by si snad publikum nemohlo Olininy myšlenky, navzdory skvělému herectví Kláry Issové, domyslet samo.

Od druhé poloviny se 80minutový snímek příliš vleče a předvídatelný konec vzhledem k četným narážkám nikoho moc nepřekvapí. Že ale bude Renč vykrádat sám sebe, když si Olina stejně jako Laura v Románu pro ženy představuje hlavy svého expartnera, které postupně ničí, je už na pováženou. Jako jeden z mála světlých bodů z toho vychází výkon nonšalantní Anety Krejčíkové, z které padá jedna hláška za druhou.

Foto: archiv Bioscop