Naslouchání bereme jako samozřejmost, ovšem co když se jedná o dovednost, kterou je třeba vycvičit?Co když je tato nevědomost jádrem pudla většiny zbytečných konfliktů?

A když už jsme u těch pudlů… Jak sám název knihy napovídá, právě pes by mohl být tím nejlepším učitelem naslouchání. Psi totiž mohou projevovat určité typy prosociálního chování, ať už je to upřímná radost z příchodu páníčka, snaha ho ochránit před potenciálním nebezpečím, či vyhýbání se očnímu kontaktu ve chvíli, kdy provedli nějakou lumpárnu.

Podle Jeffa Lazaruse psi sice nemusí porozumět všemu, co říkáme, ovšem kouzlo němých tváří není v tom, co dělají, jako spíše v tom, co by nikdy neudělaly. Psi nesoudí, nepřetvařuje se, nepřerušují, neuhýbají pohledem na hodinky nebo telefon, nepoužívají otřepané fráze a člověk se nemusí o jejich pozornosti dokola ujišťovat. Zkrátka se těší z toho, že informace přijímají. Naproti tomu člověk je raději "producentem" sdělení než jejich "příjemcem".

Člověk má zásadní touhu být vyslyšen

"Být neustále v kontaktu" nám dnes sice zjednodušují nejnovější technologie, právě ty ovšem (paradoxně) snižují počet skutečných setkání. Množství opravdu blízkých a autentických přátelství se podle autora radikálně zmenšilo oproti době před nástupem sociálních sítí. Technologie jsou skvělé za předpokladu, že naše vztahy rozvíjí, ovšem ne když je plně nahrazují.

Přitom blízká komunikace a dotek s druhými lidmi je jednou ze základní psychologických potřeb člověka. Sociální kontakt zlepšuje fyzický i duševní stav jedinců, silné sociální vazby mají blahodárný vliv na délku a kvalitu života.

Jeff Lazarus se chytá všech těchto nastíněných témat a pouští se do rozboru interakčních pravidel i konverzačních strachů a faulů, kterých se čas od času, více či méně vědomě, dopouští každý z nás. Humoristické a nadnesené ladění knihy tkví ve srovnávání těchto lidských návyků s aktivitou neposlušných psů. 

Lidská mysl je jako necvičený pes, dostat ji pod kontrolu vyžaduje trénink

A proč zrovna pes by měl být tím Guru? Pravděpodobně není náhodou, že „nejlepším přítelem člověka je pes, nikoli člověk“. Patří mezi nejčastější lidské společníky, mnoho dětských knížek je také o psech, jsou filmovými hrdiny, výbornými pomocníky při terapiích a jejich inteligence nás umí také často překvapit. Lazarus ostatně na konci každé kapitoly dává pro zajímavost případy psů, kteří byli určitým způsobem výjimeční, ať už z hlediska kultury (kdo by neznal Lassie), či z pohledu psychologického výzkumu (Pavlov a jeho slintající psi) nebo terapie (Ricochet, pes asistující postiženým dětem při surfování).

Autorova zaujatost psy dozajista hraničí s kultickým uctíváním těchto chlupatých společníků, to ovšem nemění nic na tom, že jeho postřehy z profesního i osobního života mají v mnohém co do sebe. Jeho beletristický způsob psaní a jistá forma nadsázky je úsměvná a navozuje pocit lehkosti. On sám se nebojí vystupovat ze své komfortní zóny a narušovat předpokládaný vývoj rozhovoru právě proto, aby se dostal k jádru člověka a nezůstal jen na povrchních frázích jako „mám se fajn…“.

Poselství je na první pohled jednoduché - brát konverzaci jako součást hry a věnovat tak plnou pozornost efektivnímu naslouchání se vším, co k tomu patří. Na tom je ovšem třeba vědomě pracovat.

5.1.2018 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout