Jste mnohostranně nadaným člověkem. Vystudovala jste Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě, poté režii na pražské FAMU. Kromě několika knih, patří k Vašim dílům i mnohé obrazy a samozřejmě filmy. K čemu z těchto uměleckých směrů: literatura - výtvarné umění - film máte nejblíže? A jak byste se umělecky charakterizovala sama?

Určitě mám nejblíže režii, kterou se i živím. Ve své tvorbě se snažím vycházet především ze situací a postav, které osobně znám. Jen tak dokážu nejvěrněji zachytit a pojmout dané téma. V nejideálnějším případě se snažím propojit režii se scénáristikou a psát k natáčené věci i scénář – čím víc je vše dílo moje – tím lépe se mi točí.

Co Vás inspirovalo k namalování největšího českého obrazu, který byl vytvořen pastelkou v roce 2009? O jaký obraz se jedná a co zobrazuje?

Obraz se jmenuje Smysl života a objevují se na něm různé atributy každodenního života. Mám ráda výzvy a samozřejmě kresbu, takže motivací k vytvoření obrazu bylo zkusit něco trochu velkolepějšího. Vlastně celkově mám ve své tvorbě hranice toho, co si můžu dovolit, dost široké.

Ve svých dílech - knihách i filmech - se často zabýváte tzv. ženskými tématy a pohledem na svět právě z hlediska žen. Chcete v podobném směru pokračovat i do budoucna?

Jako ženě jsou mi bližší – už jen proto, že ženské smýšlení více chápu. Ženské hrdinky určitě upřednostňuji, ale nijak striktně. Nechci se nijak vyhraňovat. V současné době točím film, kde je v hlavní roli rodina, a z toho hned dva mužští hrdinové.

Jak vzpomínáte na natáčení Vašeho prvního celovečerního filmu Šťastná?

Bylo to náročné, ale krásné – především v tom, že to byl můj první celovečerní film. U Camina na kolečkách jsem už tak nervozní nebyla. Hodně věcí bych nyní udělala jinak, ale zase jsem na filmu dost naučila.

Co Vás před třemi lety vedlo ke zfilmování tématu, který se týká mladých hereček? Ty se snaží prosadit ve světě filmu různými způsoby. Asi není lehké se jako začínající herec/herečka prorazit. Nebo se mýlím?

Být hercem je určitě řehole. Rolí není mnoho a často se obsazují stále stejní herci. A najít uplatnění jako začínající herec po škole je opravdu složité. Mnozí mí přátelé/herci občas udělali pár věcí, které byly dost za hranicemi morálky a vychování. Přišlo mi to frustrující – tak jsme o tom natočila film.

Musí se tedy mnozí z mladých herců takzvaně podbízet? Máte s tím z vyprávění kamarádů osobní zkušenost?

Mám. To, co občas slýchávám nebo i vidím je smutné – především u lidí/herců, u kterých bych to nečekala ani já. Ale bohužel tak z určité části svět funguje a myslím, že v hereckém sektoru především.

Má na Vaši tvorbu nějaký vliv Vaše rodiště, kterým je Moravský Krumlov? Je podle Vás nějaký rozdíl v povaze Čechů a Moravanů?

Určitě má Morava vliv na můj charakter a výchovu – u tvorby bych to netvrdila. Povaha Čechů a Moravanů se liší určitě. Morava je taková víc lidová – lidi mají čas víc na zábavu, tradice, je taková rodinnější a pohostinnější. V Praze se jen nestíhá a pracuje. Navíc na Moravě je Pražák sprosté slovo, takže zrovna „Pražáky" tam moc nemusí.

Nedávno měl premiéru Váš další film – Camino na kolečkách. Jde o dokument zabývající se Svatojakubskou cestou Jana Duška. Tento muž, trpící roztroušenou sklerózou, podnikl tuto kolem 600 kilometrů dlouhou cestu na invalidním vozíku. Osobně jste jeho nesnadnou cestu zfilmovala a znáte se s ním. Bylo důvodem jeho cesty především to, že chtěl dalším lidem s hendikepem dokázat, že postižením život nekončí a člověk by měl posouvat hranice svých možností?

Je to tak. Motto Honzovy cesty znělo „na vozíku život nekončí“, a to by mělo být i hlavním poselstvím filmu. Celou cestu absolvoval nejen kvůli sobě, ale především pro lidi s handicapem, kteří sedí doma a myslí si, že jejich život diagnostikováním nemoci končí. Jak Honza zmíní ve filmu – nekončí – možná právě začíná!

Stála za jeho cestou i křesťanská symbolika? Kdy vznikl nápad na tuto cestu a za jakých okolností?

Nápad vzešel od samotného Honzy Duška, který se svěřil cestovateli a vedoucímu celé výpravy Petru Hirschovi, že by chtěl do Santiaga. Od té doby se začalo plánovat, jak a zda vůbec by bylo možné cestu uskutečnit. Honza i Petr jsou věřící lidé, takže motivace jít po Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela k ostatkům sv. Jakuba jistě křesťanský důvod měla. Zároveň si však na natáčení dokumentu vzali nás s kameramanem jako ateistický štáb, aby výsledný snímek nebyl pouze čistě církevní, ale primárně si udržel hlavní myšlenku, že na vozíku život nekončí.

Jaký byl ohlas diváků na film na nedávné premiéře?

Premiéra byla nádherná a velmi srdečná, plná lidí, kteří nás celou cestu podporovali. Troufám si říct, že snímek mnohé velmi zasáhl svými emocemi a hloubkou. Už na novinářské premiéře za mnou přišli dva lidí s tím, že „měli na krajíčku“, což mě osobně potěšilo.

Jaký je Jan Dušek člověk? Asi musí mít ohromnou vůli a vitalitu…

Honza je především velký bojovník, který se nenechá porazit a komplikovat si život ani takovou nemocí, jako je roztroušená skleróza. Je nesmírně statečný – za celou dobu jsme od něj nikdo neslyšeli slůvka povzdechu, přitom vím, že pro něj 640km cesta na invalidním vozíku nebyla procházka růžovou zahradou.

Co se během cesty zajímavého odehrálo a uvidíme něco z toho i ve filmu?

Zajímavé byly rozmary počasí a různé peripetie s vyfouklým kolečkem přídavného manuálního vozíku. Občas to „překonávání“ překážek náročným terénem bylo opravdu namáhavé. Nejzajímavější ale bylo přátelství a ochota lidí, kteří s Honzou do Santiaga de Compostela putovali a bez kterých by se Honza nikam nedostal.

Uměla byste si představit, že byste podobnou cestu končící v Santiagu de Compostela podnikla i Vy sama a proč (ano/ne)? Anebo jste v podstatě část cesty s Hoznou šla pěšky?

Já jsem šla poctivě celou cestu – 640km s Honzou a celou výpravou pěšky. Byla to nutnost proto, abych celý film co nejlépe zdokumentovala a tak nějak sama přišla na to, o čem camino vlastně je. A proč ho lidé absolvují. Můžu říct, že to pro mě nebylo jednoduché. Nejsem sportovec a z měsíční cesty jsem měla poměrně obavy. Přesto nelituji a na cestu budu vzpomínat celý život.

Současně natáčíte i další film – komedii Jak se moří revizoři, která bude mít premiéru v roce 2018. Bude vyprávět o rodině Malých a jejich humorných peripetiích. O čem přesně je její děj?

Snímek se jmenuje Jak se moří revizoři a jde o rodinnou komedii s Petrem Baťkem a Danou Morávkovou. Matka Anna ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných - dopravním revizorem, a i přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy. Snímek ze současnosti má primárně diváky pobavit a skrze obyčejnou rodinku Malých poukázat lehkou satirou na nešvary současnosti.

Jaké hlavní nešvary současnou společnost podle Vás především trápí?

Jsem sice fanoušek novinek, ale osobně jsme zoufalá z toho, kam moderní technologie posunují život. Každý dnes kouká do mobilu, na sociálních sítích trávíme hodiny a děti si místo s hračkami hrají pc hry. Neříkám, že by to bylo úplně špatně – určitě má každá ze jmenovaných věcí své přínosy, ale zase všeho s mírou. Myslím, že hláška "Jsem rád za dětství bez facebooku" je silná, až to zamrazí. Během natáčení na Caminu, kdy jsme šli pěšky 29 dní, jsem měla jen malý batůžek s pláštěnkou, převlečením a pitím, a vlastně jsem nepotřebovala nic víc. Výprava pro mě byla přesto celoživotní zážitkem a to především proto, že jsem opravdu reálně žila a nevisela na Facebooku, mobilu, nebo neseděla u televize.

V jakých lokacích a se kterými herci probíhá/probíhalo natáčení? Kde se ještě bude točit?

Natáčíme hlavně v Praze, a tam i budeme dotáčet. Je to výhodné z hlediska neztrácení natáčecího času převozem.

Můžete prozradit některé z Vašich dalších uměleckých plánů do budoucna?

Od listopadu pokračuji právě v dotáčení zmíněného celovečerního hraného filmu Jak se moří revizoři – rodinné komedie a Danou Morávkovou a Petrem Baťkem. Film jsme točili už v úvodu roku, ale bohužel jsem se mu kvůli Caminu na kolečkách nemohla plně věnovat.

13.11.2017 | Petr Koutský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout