Miladin příběh zachránil slabou režii i scénář (recenze)

V KINECH: Milada

Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pelcl a Milada Horáková, čtyři oběti komunistického procesu, který vyvrcholil soudem v roce 1950. Během něj museli všichni obžalovaní odříkat předem naučená slova a doznat se k údajně záškodnickým aktivitám proti republice. Tato událost je nyní známá jako proces se skupinou Milady Horákové, právničky, poslankyně a jediné ženy popravené během těchto událostí.

Rozbitá váza, ve které chybí mnoho střepů

Režisér David Mrnka svůj celovečerní debut připravoval deset let. Zkoumal video i audio záznamy ze soudu, spolupracoval s dcerou Milady Horákové a získal od ní dosud nezveřejněné materiály, a přesto nedokázal vytvořit ucelený životopisný film. Z rozbité vázy jménem život Milady Horákové se mu podařilo slepit jen ty největší kusy, mezi nimi ale nechal velké trhliny, kterými odtéká filmové kouzlo i napětí daleko od diváka.

Hlavní střepy, o kterých každý z nás ví ze školních lavic, se pokusil propojit novinovými titulky a rádoby soudobými záběry, které mají popisovat historický kontext. Udělal to zřejmě proto, aby mohl rychle přeskákat k velkému procesu, ale nemohl si víc uškodit, kvůli tomu ztratil možnost ukázat, kdo byla Milada Horáková. Propojovat a vysvětlovat by ale měl primárně scénář, který v tomto případě hraje druhé housle - není nositelem žádné informace, jen zprostředkovává dialog mezi postavami. Snímek se kvůli tomu stává ještě rozdrobenějším a nepřehlednějším a nepoučený divák ztrácí pozornost definitivně.

Bez odpovědí

Milada z toho důvodu vyvolává mnoho otázek, ale neposkytuje téměř žádné odpovědi. Pokud neznáte její život, bude pro vás snímek směsicí náhodných postav a jejich jednání vám nebude jasné. Díky tomu sice spousta dějových zákrutů přestane dávat smysl, na druhou stranu film donutí diváky rozkliknout otevřenou encyklopedii a podívat se, kdo byla Františka Plamínková, Anežka Spurná nebo Ludmila Polednová, nebo alespoň co znamenaly procesy v 50. letech, což se svým způsobem dá počítat jako plus. 

Svou pověst si ale Mrnka zachránil až poslední třetinou filmu. Ve stejnou chvíli, kdy je Milada Horáková zatčena, převezena do věznice a vyslýchána, režisér upouští od nesmyslných soudobých záběrů a léta nepoužívaných zatmívaček a konečně začne vyprávět. Popisuje události, které jsou obecně známé, ale přidává do nich drobné detaily, které dělají film filmem - vydírání vyšetřovatele, bezohledné chování vyšetřovatelky (Hana Vagnerová), hraná starost spoluvězenkyně, kterou zvládla skvěle zahrát Ivana Chýlková. 

Naše skvělé dámy ve vedlejších rolích

I další, zejména ženské hrdinky, se dočkaly ucházející filmové podoby. Hlavní roli získala izraelská herečka Ayelet Zurer (Andělé a démoni). Milada je v jejím pojetí rozvážná a klidná, někdy možná až moc, občas by jí trochu víc emocí v obličeji slušelo. Kromě již zmiňované Ivany Chýlkové je ale potřeba vyzdvihnout výkon Jitky Smutné, která s bázlivostí i úlisnotí skvěle zvládla Anežku Spurnou, a také Aňu Geislerovou v roli soudkyně Ludmily Polednové, která během soudu nejvíce bojuje proti Miladě Horákové.

Mohlo by se tedy zdát, že se Milada stala víceméně velkým zklamáním, ve skutečnosti je to ale film, který dojme i zaujme a rozhodně se u něj nebudete nudit, což by většinou stačilo. Problém se schovává v tom, že to není práce režiséra ani herců. Zásluhu na tom má hlavně výjimečný příběh, který by na diváka působil stejně, i kdyby byl animovaný. Milada nám tudíž dala všechno, ale od Mrnky čekali diváci víc, a tak se film, který se měl spojit v jediný hlas vypovídající o životě jedné z nejznámějších hrdinek naší novodobé historie, změnil jen v ohlušující mlčení.