Na počátku 30. let se Emil Filla stal jediným zástupcem původní generace Osmy a Skupiny výtvarných umělců, který neochvějně prosazoval moderní umění a podporoval o generaci mladší umělce, kteří se vyjadřovali odlišně než on sám. Podstatně pomohl skupině mladých malířů, sochařů, básníků a teoretiků, jejíž mnozí představitelé prošli původně Devětsilem, avšak od začátku třicátých let neměli žádné pevnější skupinové či organizační zastřešení.

Řada z nich díky němu získala členství ve Svazu výtvarných umělců Mánes, v němž si Filla čím dál více upevňoval své rozhodující postavení a na jehož výstavní a publikační chod měl podstatný vliv. Filla rychle rozpoznal, že v surrealismu se vyskytl silný umělecký proud, jenž nemusel stát mimo dosavadní moderní umění, vůči němuž se surrealisté vymezovali, ale že surrealismus může být přímo jeho součástí.

Od začátku třicátých let se přátelil jednak s hlavními představiteli Skupiny surrealistů v ČSR, ustavené v roce 1934 Vítězslavem Nezvalem, Jindřichem Štyrským, Toyen, Vincencem Makovským, Bohuslavem Broukem, Konstantinem Bieblem a následně i Vladimírem Sychrou či Františkem Muzikou.

Prudký vývoj ve 30. letech

Díky Fillovi vzal S. V. U. Mánes Skupinu surrealistů pod svá křídla: propůjčil jí velký sál k její prvé výstavě v lednu 1935, umožnil jí zveřejňovat příspěvky ve Volných směrech a vydávat práce surrealistických autorů v knižnici Mánesa. Na oplátku si jej surrealisté vzali jako svého předchůdce v radikálním úsilí prosazení moderního umění, obdobně jako to učinili pařížští surrealisté s Picassem.

Filla prošel během třicátých let prudkým vývojem, na nějž surrealistická poetika zapůsobila, avšak zůstával vně intuitivního surrealismu a konkrétní iracionality. Zásluhou surrealismu uvolnil svou představivost, zbavil se pozůstatků syntetického a lyrického kubismu, vyostřil i zneklidnil svůj výraz a dospěl k zájmu o antickou mytologii.

Foto: archiv Musea Kampa

28.10.2017 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout