Kapela si nemohla vybrat zřejmě vhodnější prostor než je prostorné, leč ne monstrózní a ne neosobní Fórum Karlín. Večer v něm začínal pozvolna s předskokanem a zároveň producentem jejich poslední desky - experimentálním umělcem ze Slovenska Pjonim (Jonatanem Pastirčákem), kterému by sice daleko více seděl menší klub s intimnější atmosférou a jiným nasvícením, ale i tak jeho hudba dokázala zaujmout. Po krátkých přípravách na sebe už dlouho nenechala čekat samotná kapela Zrní v čele s Janem Ungerem, následovaná Filharmonií Hradce Králové s dirigentem Stanislavem Vavřínkem. Hned na úvod kapela začala skladbou z noveho alba Před náma a pak pokračovala i svými staršími hity, které i samotná filharmonie již dobře zná, jelikož s kapelou hrála již potřetí, což bylo vidět i na vzájemném souladu mezi oběma tělesy. Zvuk houslí, basů dechových nástrojů nádherně ladil s písněmi jako Autobus, Deště nebo Jabloně, které mají zasněný folkový až mystický charakter jako lidové báje a jsou velmi atmosférickou záležitostí.

Již od začátku upoutalo i samotné provedení scény a v průběhu také scénografie koncertu, kterou připravil vizuální umělec a zároveň člen skupiny Tata Bojs Milan Cais. V první půli koncertu se za kapelou a filharmonií na velkém plátně promítaly skoro ke každé písni projekce. Některé byly povedené a některé ne kvůli přílišné popisnosti nebo vizualitě, která se nepotkávala se stylem a obsahem písní. Celkově působila vizuální složka v první části show spíše nesourodě.

Po poslední písni s filharmonií se po krátké přestávce Zrní vrátilo na pódium, nyní již ne v košilích, ale tričkách a začala již klasičtější koncertní show zaměřená na představení nové desky Jiskřící. Ta je dynamická s posunem k elektronickým prvkům, které plynule a klidně souzní s folkovým a mystickým charakterem jejich hudby. Druhá část byla velmi dobrým přechodem od klidné a vznešené části s filharmonií, která dokázala naladit atmosféru a zároveň diváka dostat do hudby Zrní, tak, aby ho druhá část jen rozproudila a ovládla živočišnějšími rytmy a show. Jiskřící má naléhavější a trochu temnější zvuk a byla skvělou gradací koncertu. Stejně tak jako proměněná vizuální složka, kdy na začátku druhé části projekční plátno spadlo aby odhalilo velké písmeno Z v jehož rámu se promítaly další videa.

V druhé části vizuální složku písní doplnili tanečníci z uskupení Dekkadancers a také flatland tanečník s kolem Martin Dražil. Jejich taneční scénou však byla zadní část pódia, kde byla předtím filharmonie a kvůli tomu na scéně z frontálního pohledu zanikli, jiný dojem mohl být z balkonů či z tribuny, ale i přesto s písněmi jejich pohyby spíše neladily. Stačilo by zůstat u projekci a show by celkově nepůsobila trošku překombinovaně. Co se tance týče, nejvíc bavil asi Jan Unger svými osobitými pohyby a prožíváním písní, stejně jako performance ostatních členů kapely ať už to byly vždy výrazné housle Jana Fišera, kytara Jana Juklíka a baskytara Jana Caithamla nebo scénu velmi osvěžující beatbox bubeníka Ondřeje Slavíka.

Na konec koncertu si Honzové a jeden Ondřej připravili velké finále s nejkrásnější písní a hitovkou alba Jiskřící raketa TOTO, kdy v průběhu začaly z balkonů létat papírové vlaštovky a dotvořily kouzelnou atmosféru. Působilo to velmi lehce, přirozeně a nenásilně a vtipně. Poté se na pódiu sešli kromě členů kapely i producenti nové desky, aby ji nechali pokřtít umělcem Romanem Týcem, který ji popřál, aby se jednou mohla prodávat za bitcoiny.

12.10.2017 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout