Tepláky, s pruhem, putinovský sestřih a devadesátky, drsné devadesátky - možná ty nejdrsnější, protože byly v Rusku. Velmi známý a úspěšný soubor Spitfire Company se po deseti letech na české scéně pustil do vyvrcholení své tvorby, pro které si vybral zpracovat knihu od běloruské autorky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Ta podává skrze autentické rozhovory svědectví o ruské duši, podstatě, a vysvětluje chování a podobu dnešního Ruska.

Nelehkého tématu i knihy se režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč ujali mistrně a z pětisetstránkového svazku dokázali vybrat ty nejpalčivější a nejpodstatnější úryvky rozhovorů, které tvoří kostru celé inscenace.

Scéna je hřištěm, kde každý hraje sám za sebe, tak jak ho v prvním obraze vypískoval mnich. Na pomyslné stupínky vítězů si na hřišti stoupnou tři postavy v teplácích, a jak scéna nabírá na tíživosti, mluví, nadávají a řvou. A řvou a mluví i hlasy z reproduktorů, které opakují to samé. Výpověď se zdvojuje a už není individuální. V tu chvíli neřvou do prázdna, ne, řvou na nás, na diváky, a dokáží přikovat k židli.

Trochu komična pak v jiné scéně přináší trojice důchodců s velkými maskami na hlavách, jako omšelých a ztracených produktů komunismu, kteří neví, v jakém světě se to z ničeho nic ocitli. A když mají příležitost, tak se mu brání a ničí, a v tu chvíli tuhne i divákův úsměv.

Stejně tak je velmi působivá scéna, v níž vidíme řez jednou domácností, kde každý velmi zrychleně opakuje své činnosti až do ubíjení. Probudí je až atentáty v moskevském metru. Šok, avšak bez soucitu ostatních, kterých se netýkal, podobně jako popsala Alexijevičové jedna z matek, která v nich přišla o dceru.

Podobně je tomu tak i v dalších obrazech, kde herci problematizují jak komunistickou éru a její produkty, tak současné sociální problémy, o kterých se nemluví, jako je násilí na ženách, které je skvěle ztvárněné jako prkenná neprostupná podlaha, ze které není úniku. I přesto, že je představení především na slově založené, nechybí v něm ani výrazná pohybová složka, kdy například tři herečky tancují s rozevlátými vlasy a vytváří jimi stísňující pocity beznaděje, které se opakují stále dokola. Zde i po celou dobu hry vyniká živá hudba čtyř muzikantů v čele se skladatelem Janem Kučerou.

Závěrečnou scénu si vzala Miřenka Čechová jako úspěšná podnikatelka, jejíž nejvyšší hodnotou jsou peníze a postavení, avšak v jádru postrádá citovost a je jen prázdným produktem tržního systému. A pole zůstává prázdné, i ona zmizí a je na divákovi, co si ze hry odnese, soubor neposkytuje doslov, jen prezentuje fakta, stejně jako Alexijevičová ve svých dokumentárních románech. Inscenace má snad jediné velké mínus, a to, že byla časově omezená - pouze ve dvou představeních těsně za sebou.

5.10.2017 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout