Dějový předchůdce slavné Obecné školy se v hlavách rodiny Svěráků rodil jistě nějakou dobu. Malý Eda Souček, který našlapává mezi rodinnými dramaty a nadnesenou podobou války, s humorem Zdeňka Svěráka krouží okolo příběhu, který jemně naťukává strasti a slasti, které mohla rodina vyhnaná na venkov prožívat. Jak je ale Edova dějová linka milá a leckdy i zábavná, příběhem se vším všudy bude jen pro něho samotného o pár let později s tužkou a papírem již ve slovutném stínu vymyšleného českého vynálezce a průkopníka. 

Rodinu Edy Součka (Alois Grec) za protektorátu nacisté vystěhují z Prahy na venkov k příbuzným. Zatímco malý kluk hledá své místo v partě místních kluků, maminka (Tereza Voříšková) s tatínkem (Ondřej Vetchý) se přizpůsobují novému životu a ranám osudu. Ať už jde o nesmlouvavého dědečka (Jan Tříska), který nechce na svém životním stylu nic měnit, nebo Edovo naoko mrzutého, ale zároveň dobráckého strýce přezdívaného Vlk (Oldřich Kaiser), který byl z rodiného kruhu vypuzen. Válka je paradoxně jen něžným pozadím v konfliktu, který má šťastný konec jen pro některé.

Snímek, jehož leitmotivem je kromě rodinných studených válek také pořádná dávka vlastenectví, neurazí žádného filmového diváka. Je natočen Janem Svěrákem tak neinvazivně, že člověka až mrzí, když místy nesmyslně vybočuje ze zajetých kolejí. Kamenem úrazu určitě nejsou přehrávané grotesktní scény (například flashback se škrcením matky), které jsou takříkajíc typicky svěrákovské. Ne všude byly sice nutné, ale vzorově zapadají do nastaveného vzorce filmů Jana & Zdeňka. Znalce tvorby otce Svěráka pak jistě potěší i camea jeho cimrmanovských souputníků.

Mixem podařeného s průměrným je tak herecké obsazení. Roztomilý Alois Grec ze sebe ždímá vše hezky za pochodu a přirozenost mu nikdo neupře. Co se týče maminky a tatínka, oba herci se představují více méně ve svých klasických polohách. Ale zatímco Vetchému žertovný otec spíš sedne, Voříšková má s přirozeností problém. Těžko říct, zda je to věkovým rozdílem nebo nemaminkovskou image. I když je krásná a milá, starostlivou matku jen hraje a je to vidět. Naopak Kaiser se Třískou se zřejmě v rolích našli. Své mrzouty hrají s patřičnou grácií.

I přes výhrady velmi slušné obsazení dotváří umělci ve vedlejších rolích. Společně s hlavními hráči mají na plátno malovat příběh, který ani vlastně není vyprávěný pro diváka, ale pro staršího muže s nostalgií v srdci. Tím však Striniště při troše fantazie a nadhledu vyniká. Publikum Zdeněk Svěrák ani tentokrát neochudil o své bizarní sexuální podtexty, které jsme mohli vidět například ve Vratných lahvích nebo v Oscarovém Koljovi. Svůdné vlakové průvodčí či společnice tentokrát nahradil nevinný chlapecký pohled v dekolty rodinných známých, vesnických dívek a bohužel i příbuzných. Scéna, kdy sleduje svlékající se maminku Voříškovou už lehce flirtuje s jemnou perverzí.

Všechny zmíněné dílky spojují mozaiku rodinného dramatu, odlehčenou faktem, že šlo právě o rodinu Edy Součka. Poselství filmu a celkový obrázek ale musí divák hledat. Snímek tak působí jako kus, který neposlouží k opakovaným zhlédnutím, ale mile zahřeje po jeden večer.

Jak bylo řečeno, válečný konflikt hraje ve filmu spíše vedlejší roli. V mysli malého chlapce to ale jistě tak bylo - proto si třeba neuvědomoval jak nebezpečné bude vykřikovat na dvorku o poslechu Londýna. Příběhově však druhá světová válka film uzavírá a malý Svěrák si tak mohl říct svou všude propagovanou větičku, která nadčasově rezonovala nad vlastí pod nadvládou rudého strachu. Oživil si tak zřejmě jednu ze svých největších vzpomínek. Tvůrcům za ni a za všechny další ale narozdíl od ruských vojáků stydno být nemusí.

Kdy a kde dávají film: Po strništi bos

19.8.2017 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout