Ani jubilejní show kanadských punkrockerů neztratila nic z toho, na co byli fanoušci v sérii českých koncertů zvyklí. Úderný setlist, štiplavé provokace, ale také výborné vokály. To vše tentokrát rezonovalo dvorem smíchovského pivovaru, kde se mačkala hlava na hlavě. Ještě než tým ze země přesládlého sirupu nastoupil ke své bezmála dvouhodinové partii s křepčícím obecenstvem, dostali prostor jejich ostrovní kolegové z Tigress.

Pětice z anglického městečka Chelmsford zahnala úvodní prostoje se zvučením příjemným rockem, který obecenstvo zahřál na první dva rychlostní stupně. Kapele dominoval lehce ječivý vokál zpěvačky Katy Jackson, který naštěstí z valné většiny provázela čistota v tónu (i když ve výškách to někdy i nepatrně uteklo). Zajímavější stavbu dodalo hlasu i jemné glizando, které v harmonii rošťácky zpěvačka používala a spolu s culíčky na hlavě demonstrovala jako svou přednost. I přes fakt, že je kapela ještě v plenkách (založená 2015 s prvním EP letos v květnu), navštívila Prahu už podruhé a potlesk jí za skladby jako jsou Miracle, Headaches, Shockwave, Temper Temper nebo Power Lines, patřil zcela zaslouženě.

Hokej i teror jde stranou, tady se lidé baví

To už byl ale čas na kanadské mistry v červeném - nebo jak si v počáteční čtvrthodince mezi rockerskými odplivnutími rád Kowalewicz rýpnul - na zástupce hokejových javorových listů, které nad českým týmem tak často vítězí. Frontman Billy Talent ale mohl dráždit publikum, jak moc chtěl. To, co potom se svou družinou od Mississaugy předváděl, by člověka dostalo z vězení. Své šesté studiové album Afraid of Heights jakoby Kanaďané propagovali vlastně jenom mimochodem.

Skupina, původně vystupující pod jménem Pezz, začala ostře s hity Devil in a Midnight Mass a This Suffering. Prostor pochopitelně dostalo nové LPčko, ale na osvědčené skladby se ani v nejmenším nezapomínalo. Na populární Surrender navázala pocta Chrisu Cornellovi a Chesteru Benningtonovi v podobě písně Nothing To Lose. Podobně jako například Imagine Dragons na letošních Colours, i Talenti působili na publikum intermezzem o rovnosti, míru a lásce k hudbě. Spíše než jejich slova za ně ale vypovídala výborná muzika. Necelých 100 minut totiž nesundali nohu z plynu. Kromě Kowalewiczových brilantní vokálů, které se díky silnému kanadskému akcentu a specifickému zvuku dají rozpoznat kdekoliv na světě, v kapele tradičně dominoval také Ind Ian D'Sa. Ten patří na piedestal s těmi nejlepšími techniky nejen na punkrockové scéně. Nápadité rify jsou už jen bonusem jeho skvělé hry. 

Finále bylo stejně velkolepé jako první akordy po zvuku pomyslné startovní pistole. Po trvalkách Devil on My Shoulder a Red Flag si publikum vytleskalo vskutku lahodný přídávek, který Fallen Leaves - padající listí - zvedal do teplého letního večera a dával všem účastníkům pamatovat, jak působí mistři ve svém oboru. Try Honesty a konečné Viking Death March z alba Dead Silence jen potvrdili vydařenou show, kterou si návštěvník užil i bez omamných vlivů smíchovského tekutého chleba.

Foto: Barbora Bittnerová

4.8.2017 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout