FOTOREPORT: Colours 2017: Písničkářky, a capella po africku i trip-hopový strýček

FOTOREPORT: Colours 2017: Písničkářky, a capella po africku i trip-hopový strýček 

Druhý den Colours nabídl štědrý mix žánrů od afrických hlasů až po rozporuplné příbuzné. Hlavní slovo si ale vzaly něžné ženy s písní na rtech.

Po vystřízlivění z našlapaného vystoupení Imagine Dragons se davy fanoušků multikulturní muziky vrátily pod vysoké pece na druhý den festivalu Colours of Ostrava. Ani ve čtvrtek počasí nezklamalo a s ním tentokrát obstáli i organizátoři, kteří vstupy do areálu zvládli přece jen o něco lépe. 

Pokračování barevné hudební show slibovalo nadvládu žen-písničkářek na hlavní platformě. Vše odstartovala Aneta Langerová s kapelou. Bytost tak hezky česky éterická byla chvílemi upozaděná dobrou, ale příliš hlasitou kytarou a obecně se její sestava potýkala s horším nazvučením. Anetě nepomohl ani osobitě klidný projev (publikum rozproudil jen tancující člen jejího týmu, který přicházel s výměnou kytary). Když už ale z beden zněl vyvážený mix nástrojů, dostalo její vystoupení aspoň závan vody živé. Tu ale v celkovém dojmu přinášeli spíš projíždějící hasiči, kteří osvěžovali dav. 

Intermezzo dámského dne vždy zprostředovala sousední Arcelor Mittal stage. První na řadě byla skupina Poletíme?, větší dav fandů však dorazil až na někdejší objev roku na cenách Anděl, kapelu Zrní. Jan Unger a spol. tentokrát dorazili bez Janáčkovy filharmonie Ostrava, která je doprovázela na Colours před dvěma lety (a která zahraje v pátek s Michalem Hrůzou). Prim totiž hrála jejich letošní deska Jiskřící. Zrní se rozjíždělo pozvolna - vokály nebyly nejsilnější stránkou první části vystoupení. Solidní zvuk pak trhalo mizerné nazvučení píšťaly, které ale postupem času také šlo nahoru. Koncert měl nakonec dostatečnou šťávu, ale zároveň neopustil takový průměrný tuzemský kurník.

Prahu vyprodala za pár minut, Ostravu si získala dřív 

Pokud je umělec multiinstrumentalista, je to vždy něco navíc. V rukou nejdřív třímá kytaru, poté sedne ke klavíru a možná ještě zahraje na harmoniku. U zaručeně nejlepšího vystoupení druhého dne lze říct, že jde o multitalent. Autorka, zpěvačka a rocková duše LP sice může svým vzezřením trochu připomínat Boba Dylana, srdcí a duší je však podobnější legendární Janis Joplin. Old school drive, absolutní potěšení ze svého vystoupení a skvělá práce s publikem. Není divu, že LP v Praze téměř okamžitě vyprodala oba své koncerty. Ve Vítkovicích měla ještě větší úspěch. Její show měla přesně parametry dobrého festivalového aktu. Zábava, při které diváci hltali plnými doušky nejen skvělou kontrolu hlasu, ale i neuvěřitelný rozsah nebo třeba pískání - a to bez stopy jakékoliv falše. Nejvíc LP kouzlila ve výškách, od nadšeného publika si brala dárky a jako málokdo předtím také vybíhala na strany obří stage, aby pozdravila úplně všechny, co se přišli podívat. Když v závěru chytila mikrofon mezi dvěma prsty coby nedokouřenou cigaretu, stroj času byl najednou skutečnější, než by se zdálo, a návštěvnici věděli, že byli svědky něčeno mimořádně "cool".

Mimořádně dobrý byl ale také další interpret na Arceloru. Michael Kiwanuka zahájil osmou večerní typickým kytarovým sólem, jakoby chtěl ta zlatá americká léta z hlavní stage přenést i na své publikum. Hned druhou písní ale připomínal spíše soundtrack k filmům od Quentina Tarantina. Znovu těžil především z perfektní kytary a přidal také příjemnou barvu hlasu. Jeho projev byl originální po všech stránkách, místy však byla slyšet možná inspirace. Ať už Jimi Hendrix nebo Stevie Wonder se vkrádali do jeho písní a udávali jeho energické a poctivé muzice směr. 

Norah toužila po jazzovém klubu, UNKLE po průměrné diskotéce

Závěr druhého dne fesivalu nabral tři diametrálně odlišné roviny. Písničkářka Norah Jones pozvala návštěvníky na drink do příjemného večerního podniku, ve kterém sdílíte poloformální dress code a místo zablácených tenisek máte naleštěné polobotky (nebo barevně sladěné lodičky). Stejně jako v mnoha případech bylo její vystoupení čistě věcí osobního vkusu. Těžko říct, zda její přijetí mohla narušit zpráva o předčasném skonu Chestera Benningtona z Linkin Park, která se ve vítkovickém areálu šířila snad ještě rychleji, než kultovní skladby nu metalové formace. Její vystoupení bylo ale místy stejně vlažné, jako divácká reakce. V jazzovém klubu si leckdo zatančí rád, ale v moment, kdy měl večerní program vrcholit, působilo její až šanzonové písničkářství skoro ospalým dojmem. A zatímco svěží a příjemný hlas táhnul zvláčnělé vystoupení ke svému konci, oživil hlavní stage její bubeník a hlavně kytarista, který mohutnými sóly na okamžik rozjásal netečný dav. Norah po závěru své směny jen krátce mávla do publika, přidala jeden kus navíc a téměř beze slov opustila jeviště. Ostravský večírek měl ale naštěstí ještě jednu after party.

Tou nebyl ani tak hodný, trip-hopový strýček, ale a capella hudebník Faada Freddy. Senegalský umělec se do publika opřel s veškerou energií a dav pookřál. Freddy od začátku pracoval s publikem, nechal ho zpívat, křičet a jásat. Bylo také proč. Muzikant v buřince brzy odhodil svou bundu a předváděl spolu s kapelou výjimečné harmonie bez veškerých nástrojů. Někdy začala sladba výrazným basem, jindy zas sám frontman zahrál ústy na imaginární trubku. Už od začátku mu pomáhal i improvizovaný ostravský sbor a Senegalec se nedržel ani trochu zpět. Bušil do sebe, zpíval a předvedl show, kterou by kdejaká Jones mohla závidět. A úplně poslední akt večera na hlavní stagi jakbysmet.

Pokud jsme nastínili tři roviny večerního programu druhého dne na Colours, musíme ke klidnému jazzu a energické Africe přidat poslední chybějící prvek. Znáte ten stereotyp podivného strýčka, kterého jste jako malí vídali jednou za rok a připadal vám vždycky trochu divný? Převeďte si tento pocit do hudebního žánru a dostanete formaci UNKLE. Styl, který nese označení trip-hop, vlastně kombinuje všechno, co se člověku zamane. Má kytary, má elektroniku a samořejmě taky trochu toho hip-hopu. Co ale nemá jsou vytyčené hranice, cílové publikum a výraznou stopu. Stage patřila dvěma zpívajícím mužům a jedné ženě, kteří před půlnoci sebevědomě vyprávěli muzikální příběh o všem a zároveň o ničem. Ten obsahoval povrchní texty, disko koule a velký otazník nad tím, co si o tom všem má člověk vlastně myslet. Musíme zmínit úvodní povedenou grafiku na obrazovce. Co však následovalo potom, škrtalo o žánry velmi nesourodě a vlastně si z toho nikdo nebude nic pamatovat. Neodsuzujeme festivalovou elektroniku, ani modernu a mix žánrů, ale vystoupení by mělo obsahovat nějaký podpis, nějakou vizi. Rádoby moderní styl nenadchl ani diváky, kterých před největší scénou festivalu moc nezbylo. Ti se radši vydali ke stejně nesourodé hromadné dopravě. 

Colours vstupují do své druhé poloviny. Poslední pracovní den festivalu okoření Michal Hrůza, Midnight Oil nebo elektroničtí Moderat. Těšte se na další report i fotky.

Foto: Barbora Bittnerová

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Areál Dolní Vítkovice nabízí i další akce

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!

Mohlo by tě zajímat