"Křižáček je o cestě malého chlapce, který se ale postupně z příběhu vytrácí a ústředním postavou se místo něj stává jeho otec," vysvětluje Kadrnka. Křižáček má premiéru dnes na filmovém festivalu v Karlových Varech, do kin se dostane 3.srpna.

Proč jste si vybral jako předlohu pro Křižáčka báseň Svojanovský křižáček od Jaroslava Vrchlického?

Já jsem na tu báseň narazil během rešerší na jiný projekt v antikvariátu. Přečetl jsem si ji a líbilo se mi, že je to taková road movie. Nejdříve cesta malého křižáčka, která se postupně mění v cestu jeho otce. Tahle změna a zároveň i princip toho dohánění mi přišel velmi filmový. Ten pohyb totiž pěkně odrážel téma otcovství, které v sobě Svojanovský křižáček nese.

Je něco, v čem jste se odchýlil od původní předlohy?

Na adaptaci jsem intenzivně spolupracoval s Jiřím Soukupem a Vojtěchem Maškem, samozřejmě jsme museli tu báseň posunout do filmového tvaru, to dílo má totiž asi devadesát stran a je psáno bohatým archaickým jazykem. Některé obrazy jsme pak převzali přímo z básně, jiné jsme rozvinuli nebo úplně vymysleli.

Co jste si tedy pro účely filmu vymysleli?

Vymyšlený je celý princip divadla. (Na začátku Jeník míjí staré divadelní jeviště a od něj odchází na cestu, později divadelní soubor, který hraje hru o křižáčcích potkává Bořek. - pozn. redaktora) A stejně tak je vymyšlená scéna, ve které si děti předávají tu křestní minci a i další věci. Naopak ale ta scéna s poustevníkem je více méně původní.

Byl i scénář důvodem, proč Křižáček přišel až sedm let po Vašem prvním celovečerním filmu Osmdesát dopisů?

Není to jenom otázka scénáře. Já jsem s Osmdesáti dopisy dva roky cestoval po světě, ten film mě potřeboval, jelikož je velmi osobní. Během toho už jsem ale pracoval. Také film zpozdil složitý průběh fnancování - grant jsme nedostali na první pokus, tím se to posunulo o půlrok. V závěru jsme ještě posunuli premiéru kvůli Varům, bylo v tom tedy víc faktorů. Navíc já se pořád ještě učím dělat víc věcí najednou. Většinou mám jeden projekt a ten se snažím dotáhnout. Teď jich mám ale několik, které jsou k sobě blíž, takže snad ta příští prodleva nebude tak dlouhá. 

Aleš Bilík, který zvárnil křižáka doprovázejícího Bořka, pro Českou televizi řekl, že filmu předcházely několikaměsíční fyzicky náročné přípravy. O co šlo?

Konkrétně Aleš měl půl roku lekce na koni, což samozřejmě není jednoduché, a potom tam byla spousta kostýmových a čtených zkoušek. Příprava byla pečlivá. 

Kvůli čemu je ve filmu vůbec jeho postava? Zdá se mi, že je tam trochu navíc.

On je vlastně průvodce toho otce. Vrchlický i ve Svojanovském křižáčkovi má postavu rytíře, který nějakým způsobem putuje s tím otcem. V té předloze je ale víc schématická, čitelná. My jsme ji posunuli, aby odkazovala k Bořkovu synovi, aby to byl vlastně takový starší Jeník, který Bořka na jeho cestě nasměruje.

A u Karla Rodena také předcházely takovéhle přípravy?

Karel to všechno umí. (úsměv) U něj ty přípravy probíhaly jinak. Konzultovali jsme spolu scénář a taky všechny přípravné práce. Například když jsem přijel z lokací z Itálie, tak jsem mu ukazoval fotky, a tak dále. Taky jsme se hodně bavili o té postavě, o tom, jak bych to chtěl točit. Říkal jsem mu, že bych chtěl, aby moc nemluvil, že to vlastně má být film o samotě. Přál jsem si, aby hrál spíš tváří a nedoprovázel to nějakými gesty nebo slovy, což se mu líbilo. Byla to pro něj výzva.

Proč jste si do hlavní role otce Bořka vybral právě Karla Rodena?

Původně mě napadlo víc herců, ale hned po první schůzce jsem si říkal, že se na tu roli hodí nejvíc on. Od začátku se na film napojil a dal mi určitý návod, který se mi líbil a dál jsme ho rozvíjeli. Zároveň je to podle mě velmi výrazný herec, takže mě lákalo ho ztišit a dát mu jinou polohu, a i z to se mu líbilo. Navíc v sobě podle mě nejvíc nesl tu esenci otcovství.

Další důležitou roli, křižáčka Jeníka, ztvárnil Matouš John, který se postavil před kameru vůbec poprvé. Jak jste ho objevil? 

Našel jsem ho v pražské tramvaji. Když to říkám, nikdo tomu nevěří, ale já skutečně jel v tramvaji a něco mi řeklo, že ji mám projít a že najdu to, co hledám. Šel jsem až nakonec a tam seděl Matoušek s maminkou. Nechal jsem si kvůli nim přejet dvě zastávky, chvíli jsem ho totiž pozoroval. Pak jsem vystoupil a zeptal jsem se jeho maminky, jestli by přišla na kamerovou zkoušku. Souhlasila.

Kromě Matouše ale hraje ve filmu i spousta dalších dětí.

Ty prošly castingem. My jsme chtěli, aby byly blonďaté, aby v sobě měly takovou svatost, a aby se navíc díky tomu podobaly Jeníkovi.

V titulcích je mezi herci mimo jiné jmenován i Václav Kadrnka. Jste to Vy?

Ne, to byl můj syn, který hraje jednoho z těch malých křižáčků. Ve filmu si navíc zahrál i můj táta, Václav Kadrnka st., který film i produkoval, a to roli rytíře při té divadelní hře.

Ve filmu není spousta motivů na první pohled zřejmých, například proč se křižáček vydává na cestu?

To jsem právě nechtěl deklamovat. Kdybych chtěl, aby to bylo jasné, musel bych ten film natočit jinak, a to už by nebylo o vnitřní cestě toho chlapce a jeho otce. Když dělám film, snažím se neukotvit ho v jasném významu a spíš ho nechat otevřený, aby o něm diváci mohli přemýšlet. Je tam ale několik vodítek - probuzení ze sna, kde Jeník vidí poušť, další je divadlo, potom otec v poušti. 

Je to důvod, proč jste příběh vyprávěl spíš obrazem než slovy?

Samozřejmě. Kvůli tomu jsme i ve střední Itálii složitě hledali lokace. To trvalo dlouho. Strávili jsme tam čtyřicet dní. Bylo to důležité, většina záběrů je totiž v exteriéru, například ta kaple nakonci je skutečně z 9. století a v minulosti kolem ní křižáci chodili. V Brindisi, u kterého jsme natáčeli, byl totiž přístav, ze kterého se odplouvalo do Svaté země. Našli jsme tam i mnoho fresek, které nás navíc inspirovaly i pro ten užší formát (Film je natočen ve formátu 4:3 - pozn. autora).

Proto jste ho použil?

Mám ho obecně raději, protože se na něj lépe komponuje, lépe se pracuje s hloubkou ostrosti a také odkazuje k výtvarnému umění. Křižáčka jsem navíc chtěl vyprávět přes středové kompozice, téměř se v něm neobjevují diagonální záběry. Kamera vlastně neustále buď couvá před postavami, nebo je naopak sleduje zezadu. Zároveň jsem chtěl, abychom tou kamerou byli blízko otci, abychom vlastně vytvořili takový tunel, jeho vnitřní cestu.

Křižáček v mnoha ohledech není mainstreamový film. Pro koho jste ho tedy natočil? 

Já to vnímám tak, že film, který chce a priori přitáhnout co nejvíce diváků, musí pracovat s určitým typem schématu, což Křižáček nemá. Křižáček je v něčem velmi křehký, zranitelný, a z toho mám radost, jelikož to drží esenci básně. Je to podle mě festivalový film autorského typu. Zároveň si ale myslím, že je pro diváka srozumitelný, akorát vyžaduje určitou trpělivost. 

Plánujete tedy s Křižáčkem vyjet na další festivaly?

Plánujeme, ale zatím je to v jednání. Konkrétně o tom zatím nemůžu mluvit.

A co potom? Jaké další projekty chystáte?

Po Osmdesáti dopisech a Křižáčkovi bych chtěl uzavřít tuhle trilogii na téma absence milované osoby. V Osmdesáti dopisech se objevila absence otce, teď je to absence syna. Třetí projekt by to měl uzavřit, ten bude mnohem intimější, skromější a bude se odehrávat v součastnoti. Zatím jsem to pracovně nazval Zpráva o záchraně mrtvého. A potom mám rozpracovaný ještě jeden projekt, ale ten je daleko.

Foto: Václav Kadrnka při natáčení filmu Křižáček (zdroj: http://www.filmcenter.cz), další snímek z internetových stránek MFF KV

5.7.2017 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout