Epos o rovnocennosti (Obludárium)

Obludárium je o životě jednoho čtrnáctiletého chlapce, který má nekompromisní styl pro krásu. S oblibou nosí třpytivé šaty a vysoké podpatky, dokáže se líčit i tři hodiny a je na to pyšný. Přesně tak ho to naučila jeho matka, s kterou žije od svých sedmi let. Na jeden semestr ale musí odjet ke svému otci, do města, kde vrcholem módy jsou modré džíny. Za nadbytek třpytek a nedostatek normality ho ale spolužáci zmlátí. Billy, místo aby se přizpůsobil, začne bojovat a rozhodne se kandidovat na Královnu absolventského večítku.

Trochu absurdní debut režisérky a producentky Trudie Styler vypadá jako queer pokračování Protivných, sprostých holek, ale pravdou je, že podobným snímkům by se nemohl víc vzdalovat. Rozhodně nezapadne mezi obvyklé filmy ze středoškolského života, ačkoli se drží stejného motivu. I tady outsideři bojují s roztleskávačkami a fotbalisty, ale za jejich postavami je něco víc, a svou osobnost nám pomalu odhalují v promyšlených dialozích.

Vnímavý divák si pak za dějovou linkou všimne i něčeho víc - několika trefně použitých kulturních odkazů. Billy neustále cituje Oscara Wilda, jednoho z nejvýznamějších představitelů estetismu známého svým vyhraněným stylem. Při volbě královny nosí na hrudi písmeno F (místo A), které ale stejně tak ukazuje, že se prohřešil proti zákonům maloměstské morálky. Neméně podařený odkaz je i záběr na středoškolskou partičku nápadně posazenou jako na Poslední večeři, která si hraje na to, že Billyho přijala mezi sebe, jen aby ho další den mohla znovu pomluvit. Nejočividnější jsou pak Billyho kostýmy, nnemá totiž problém se převtělit třeba do Boy George nebo Zeldy Fitzegeraldové.

Středoškolské Obludárium se drží hesla jejího hlavního hrdiny. "Vždy je lepší ukazovat, než vyprávět." Ukazuje, jak těžké je být jiný, nepodřizovat se společenským konvencím a přes všechny úskalí si stát za svým názorem, ale také předkládá divákům jasné poselství: Stojí to za to, i kdyby měl člověk schytat pár kopanců do obličeje.

Hodnocení: 70%

Dokument, nedokument (Svět podle Daliborka)

Dalibor žije se svou matkou v Prostějově. Živí se jako lakýrník, ale ve volném čase točí neonacistická videa na internet. Ve svém pokoji má pověšenou německou vlajku, chlubí se zbraněmi a veřejně vykřikuje, že nesnáší cikány, kapitalismus, demokracii nebo imigranty. Své názory nezmění ani po návštěvě vyhlazovacího tábora u Osvětimi. Zajímavé životní osudy tohoto muže se pokusil na kameru zachytit Vít Klusák, ale nezvolil k tomu nejlepší formu.

Svět podle Daliborka je ze tří čtrvtin dokumentem a z jedné čtvrtiny hraným snímkem. Snímek, který je v Karlových Varech zařazen do soutěže dokumentárních filmů, samozřejmě pojednává o skutečných postavách, jejich názorech, životech. Čtyři hlavní postavy - Dalibor, jeho matka s jejím partnerem a Daliborova přítelkyně - skutečně jsou sami sebou, ale v některých scénách musejí to, co zažili, zahrát. Například video, na kterém Daliborek na oko vraždí svoji matku, totiž vzniklo ještě předtím, než se začal dokument natáčet, takže ho pro kameru musel zopakovat. Tím trochu porušuje klasicku formu dokumentu a bohužel v tomto případě tím filmu spíš uškodil.

Je jasné, že dokumentům se jako všem zfilmovaným příběhům nedá úplně věřit, žádný příběh se totiž nedá pojmout tak, aby byl stoprocentně pravdivý. To je ale jen tichá dohoda mezi divákem a autorem. Ve Světě podle Daliborka je ale viditelně tahle tenká vrstva důvěry porušena. Jelikož se Dalibor nikdy nepodívá do kamery, nikdy nemůže diváky tak nadchnout, šokovat atd. jako kdyby to vyprávěl přímo jim. Na jeho postoji je navíc vidět, že se svým neonacistickým názorem není úplně ztotožněn, což nedůvěru jenom prohlubuje. To dělá ze snímku sice zajímavý a dobře zpracovaný filmový příběh, ale ne výborný dokument.

Hodnocení: 50%

Komorní drama postavené na Janě Plodkové (Absence blízkosti)

Debut režiséra Josefa Tuky je kratší filmovou povídkou o lásce, nenávisti a hledání sama sebe. Hedvika (Jana Plodková) se rozejde s přítelem a nastěhuje se i s malou dcerkou Adélkou ke své matce a jejímu partnerovi. V těžké životní situaci se jí navíc ztratí pes, kterého miluje víc než vlastní dítě. S matkou si nerozumí a tak se uchýlí k několika deníkům po svém otci, které popisují její mládí a snaží se v nich najít lásku, kterou by mohla dát své dceři.

Příběh jako takový zní na papíře celkem zajímavě, ale jeho zpracování v podstatě ničím nevyčnívá. Děj v jednoduchých spirálách plyne, ničím vás neobtěžuje, ale na druhou stranu ani nenadchne. Dialogy jsou bohužel trochu povrchní, někdy až klišovité, není v nich žádný hlubší význam. Naštěstí Josef Tuka do hlavní role obsadil Janu Plodkovou. Jak už tahle herečka dokázala v nedávném projektu Single Lady, dokáže i z průměrného filmu udělat něco víc. Její civilní herecký projev je to, co dělá z Absence blízkosti film, na který se lidé mohou bez větších námitek podívat i po druhé.

Hodnocení: 60%

Foto: Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary

2.7.2017 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout