Pod stejným nebem: Jak chutná smrt hladem?

Pod stejným nebem: Jak chutná smrt hladem?80%

Leží doma na svých rohožích malátní a zesláblí hladem. V jádru jsou stejní jako my. Dívají se na stejné nebe a pozorují ty samé hvězdy. Žijí ale v úplně jiném světě. Každá severokorejská rodina prý má doma fotografii Kim Ir-sena a jeho ženy. Musí jí mít na viditelném místě a pravidelně z ní otírat prach. Opak by mohl znamenat potíže se státní mocí.

Mladý severokorejec Joseph Kim ve svém životopise líčí, jak v 16 letech přešel zamrzlou řeku oddělující Severní Koreu od Číny. Nechtěl svou rodnou zemi opustit. Mrzlo a on u sebe neměl žádné jídlo ani peníze. Slábnoucí paprsky ohřívaly kovové pražce kolejí, které míjel. Věděl, že až slunce za pár hodin zapadne, nebude mít kde spát. „Vydělám v Číně nějaké peníze. Najdu svou starší sestru, kterou prodali překupníkům s lidmi. Vrátím se společně s ní domů a podplatím bachaře, aby pustili matku z vězení,“ slíbí tehdy sám sobě. Když dojde po kolejích až k hranici a šťastně se dostane do Číny, neudělá ani jedno z toho.

Příběh mladíka, kterému se podaří uniknout z bizardní reality fanatického komunismu nutí člověka přemýšlet nad pomíjivostí lidských slov, slibů a pevnosti rodinných pout. Jestli vás, podle Josepha, někdo opravdu miluje, nabídne vám jídlo, i když sám hladoví. Autor knihy ví, o čem mluví. Viděl až příliš mnoho dětí, které rodiče opustili, protože jim neměli co dát k jídlu a nechtěli se dívat, jak pomalu umírají hlady. Josephovi bylo pět let, když do jeho země přišel hladomor.  

V zemi nevládli komunisti ani armáda, jen chaos

Rodiče prodali část vybavení domu, aby měli peníze na jídlo, jehož cena byla čím dál vyšší. I tak ale občas museli jíst trávu a houby, které matka nasbírala v lese. Pak matka odjela k příbuzným. Doufala, že u nich sežene peníze a jídlo. Dlouho se nevracela, a tak se jí Josephův otec rozhodl společně s dětmi následovat. Nádraží bylo přeplněné utíkajícími lidmi. Vlaky narvané k prasknutí. Cestující se tlačili i na střeše. Dostat se do vagónu vyžadovalo ostré lokty a houževnatost. Josephův otec měl štěstí. Třetí den procpal sebe i děti do jednoho z projíždějících vlaků a konečně opustil nádraží.

Joseph se s ostatními tísnil v uličce a pozoroval, jak si spolucestující vzájemně kradou jídlo. Pak už ale žádné jídlo nezbylo a lidé začali umírat. Jeli několik dní. Cestou míjeli nádraží s mrtvolami těch s méně ostrými lokty a nedostatkem houževnatosti.  Na Josephově příběhu je nejděsivější to, že se odehrál nedávno. Když on ve vlaku umíral hlady, já se možná cpala čokoládovým dortem, nebo jsem tajně, aby to máma neviděla, vyhazovala do koše zbytky oběda.  

Pod stejným nebem rozhodně je zajímavá kniha, ale čte se příšerně. Překlad je dost hrozný. Přehršel stylistických chyb příběhu výrazně ubírá na čtivosti a místy znesnadňuje pochopení děje. Dílo kvůli tomu působí poněkud amatérským dojmem.  Přestože se na něm podílel Stephan Talty, jehož domovským médiem je The New York Times, a který je autorem šesti čtenářsky úspěšných knih, literární úroveň Josephova životopisu by strčila do kapsy i průměrná seminárka gymnazijního studenta. Joseph Kim v současnosti žije v USA, vystudoval vysokou školu a stále doufá, že matku a sestru jednou zachrání. Jedinou jeho útěchou je, že obě ještě žijí a mohou sledovat stejné nebe jako on.   

Názor informuji.cz: 80%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!