Berlinale 2017: foto deníček z berlínského festivalu

Berlinale 2017: foto deníček z berlínského festivalu 

Sdílej:Sdílet na FBTweetnoutS  Ohodnoť

Oskarová ceremonie již sice klepe na dveře, ale teprve minulý víkend jsme měli možnost sledovat ceremonii poněkud bližší evropskému divákovi – a sice předávání cen na Berlinale, kde jsem měla tu čest letos pár dní pobývat. Pokud nás sledujete na Facebooku a Instagramu, jistě jste moji zkušenost s dlouhými frontami a alternativními interiéry a exteriéry mohli zaznamenat na vlastní oči. V případě, že nás čtete pouze na webu, tak bych svoje berlínské dobrodružství shrnula v pár větách (a obrázcích) přímo zde.

I přes mé nadšené předjímání z úvodního článku, s předsedou poroty Paulem Verhoevenem jsme se nakonec nepotkali, na retrospektivu klasik žánru sci-fi jsem se ani jednou nedostala stejně jako ani jednou nepoužila cestovní termo hrnek od Nespressa (i když ho teď jako suvenýr z Berlinale mám tisíc a jednu možnost použít v Praze). To nic nemění na faktu, že můj pětidenní pobyt by se dal popsat jako šílený filmový maraton plný kvalitních filmů, povedených diskuzí a podnětných nápadů, o které se s Vámi v tomto článku podělím.  

Berlinale 2017, které vyústilo v hektické pobíhání mezi kiny, u mě začínalo velice poklidně, a sice brzkým ranním příchodem do epicentra dění, hotelu Grand Hyatt u Potsdamer Platz. V press centru, ze kterého se stalo moje periodické útočiště, mě rozčilovala věčně nefunkční wifina (hádám, že desítky připojených nebo o připojení se pokoušejících novinářů v tom sehrály svoji úlohu) a dlouhá fronta, jež, jak je zřejmé z fotky níže, dosahovala maxima své délky těsně před polednem. Promítání tiskových konferencí, celý ten rozruch okolo a živé debaty o tom, co vidět a co vynechat, mně však naopak zcela nadchlo, neboť mi rozhodně ušetřilo spoustu času a starostí. 

Rozhodně nejunikátnější filmovou destinací letoška se pro mě stal Dům světových kultur, ve kterém se promítala celá sekce Generation o dospívajících a pro dospívající. Součástí tradice této sekce jsou i školní výlety, kvůli nimž jsem v podstatě okamžitě pohořela. Vzhledem k přítomnosti mladšího publika byl brazilský film Two Irenes kromě anglických titulků „ozvláštněn“ i simultánním překladem do němčiny, což z jinak povedeného snímku učinilo vcelku nepohodlný zážitek.  

Další neobvyklou destinací, ve které jsem letos zkoukla celkem dva filmy, byl přepychový Friedrichstadt palác, jenž normálně slouží jako divadlo. Křišťálové lustry a červené koberce, pozlacená opěradla a sametové sedačky působily v kontextu ranních (čti: 9:30) projekcí spíše kýčovitě, o to větší to musel být zážitek. V paláci jsem zhlédla i nejnovější snímek Agnieszky Holland, v němž účinkoval mimo jiné Miroslav Krobot a jenž se již stihl přeložit do češtiny dle originálního názvu knižní předlohy – Přes kosti mrtvých. 

Během tiskové konference k filmu, kterou jsem o den dříve zahlédla v lobby press centra, Agnieszka Holland hovořila o specifickém (a v dnešní době velice citlivém) tématu myslivectví, unikátní ekozóně česko-polského pohraničí a svěřovala se se svými v dnešním Polsku radikálně vnímanými názory na současnou politickou situaci. Snímek půjde do české distribuce údajně v rámci Febiofestu a mohl by pro nás, české diváky, kteří jsou s tvorbou režisérky vcelku dobře obeznámeni, představovat kvalitní filmový zážitek.  

5 dní a 10 filmů – to je moje bilance letošního Berlinale. O něco méně než v roce 2015, kdy jsem zavítala na poslední festivalový víkend. Rozdíl mezi začátkem a koncem festivalu je ale vskutku znatelný – o tom jsem se letos mohla přesvědčit na vlastní oči. Sály praskají ve švech již 30 minut před začátkem promítání, vstupenky (včetně těch na novinářské projekce) byly rozebrány hned z rána, kvanta novinářů a filmařů proudících do i z festivalových lokací, připomínala tsunami. Kdežto v roce 2015 jsem se rozplývala nad tím, jak je festival třeba i oproti Karlovým Varům pohodový, tentokrát jsem zažila jeho divočejší – nicméně neméně okouzlující – tvář.  

Ocenění ve všech sekcích se předala v sobotu 18. února. Ekumenická porota letos ocenila filmy s tematikou identity, vzpoury proti nerovnosti a diskriminaci, a sice I am not your Negro, A Fantastic Woman a Mama Colonel (tento snímek získal i cenu čtenářů deníku Tagesspiegel). Za absolutního vítěze co do počtu ocenění by se dal pokládat maďarský snímek On Body and Soul, jenž nejenom obdržel Zlatého Medvěda v hlavní soutěži, ale také cenu ekumenické poroty, poroty FIPRESCI a cenu čtenářů deníku Morgenpost.  O Stříbrného medvěda se podělily snímky Félicité a již zmiňovaný Spoor (oficiální anglický název) od Agnieszky Holland. Nejlepším režisérem byl letos zvolen Aki Kaurismaki, hercem Georg Friedrich a herečkou Kim Minhee. Můj osobní festivalový favorit – britská situační komedie The Party s takovými hereckými esy jako Kristin Scott-Thomas, Patricia Clarkson a Cillian Murphy – si vydobyla ocenění nezávislé poroty.

Nezbývá než se těšit, až uvidíme tyto kvalitní snímky i v české distribuci, a to minimálně na podzimní festivalové přehlídce Be2Can. A teď vzhůru na Oscary! 

Foto plakátu: Velvet Creative Office, © Berlinale

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout

Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!

Mohlo by tě zajímat