Jistě znáte ten pocit. Příjemný večer v klubu krášlí již osmý drink a mysl přestává být dobrým sluhou a stává se zlým pánem. Kdybyste vlastnili staré americké auto ze sedmdesátých let, vyrazili byste se staženou střechou vstříc nekonečným obzorům po staré známé Route 66. Z rozbitého rádia skřípe podivný garážový rock a na budoucnosti už tak docela nezáleží. Otevřete oči. V malém klubu v centru Prahy hrají The Dandy Warhols, jistě velcí fanoušci známého grafika a filmaře z Pittsburghu. Svižný rock pravidelně opisuje první dobu až se znenadání pustí do zresleného zvuku, na který už přestává reagovat i bystřejší a střízlivější mysl. Vítejte v bludišti psychedelie, Olympu snů. Následující hodina a půl existuje v jiné dimenzi.

Těžko říct, zda má kapela z amerického Oregonu licenci na líbivé balamucení publika, ale do jisté míry zažil rockový fanoušek právě to. Předskakující Telegram naladil Lucernu na zvuk starého, ale přece perfektně vyladěného motoru od auta. Jednoduché vokály podpořené opakujícími se takty zkreslené kytary je složité nemilovat. Všichni malí kluci, co toužili po slávě na pódiu začínali s vazbícími nástroji a přepáleným zkřivením původního zvuku. A že hlavní hvězdy večera mají už od roku 1994 něco za sebou.

K základům od britských 'pošťáků' přidali The Dandy Warhols klávesy a zkreslili ještě více vše, co se po hudební stránce dalo. Frontman Courtney Taylor-Taylor pravidelně střídal zvukově čistý mikrofon se speciálním a oddával se své osobní seanci. Svědectví o přítomnosti velmi specifické a pro kapelu osobité atmosféry dokládal fakt, že muzikanti ze západu jen velmi málo komunikovali s publikem. Poděkování zřídka vystřídala holá věta navíc a show se striktně držela melodií. O to víc členové skupiny kontrastovali s výbornou diváckou kulisou. Mix českých fanoušků se zahraničními nadšenci s kapelou zpíval, křičel a žádal víc. Odpovědí bylo nadupané sólo či vlna táhlé harmonie pod vlivem čehosi z šuplíku introvertních Američanů. Vždy ve chvíli, kdy se ale zdál klávesový akord se skřípějícím vazbením repro beden příliš dlouhý, hrábl Taylor-Taylor znovu do strun a rozproudil omámený dav rytmickým riffem z jednoho z desítky studiových alb.

I když měla být středem pozornosti poslední deska s názvem Distortland, dostalo se v hojném množství i na populární nahrávky let minulých. Every Day Should Be a Holiday a Welcome to the Monkey House navíc dostali od Taylora-Taylora speciální sólovou podobu. První zmiňovanou znají i filmoví fanoušci z filmu Něco na té Mary je (There's Something About Mary, 1998). Kapela nezapomněla ani na vůbec nejznámější track We Use to Be Friends, evokující pro změnu mladou televizní vyšetřovatelku Veronicu.

The Dandy Warhols představují skutečný unikát. Zvukově jsou originální, takřka nezaměnitelní. Ze svého světa nasdílejí hodinu a půl dávky, která vás spolehlivě udrží v limbu po celý koncert a donutí zvážit řízení automobilu cestou domů. Za předpokladu, že těžká hlava v plném akváriu vyplave a nasaje na hladině vzduch, dokáže spolehlivě ocenit mix hudebních nápadů, rockové historie i nekonečné nástrojové extravagance i divák pod silnými sedativy. Jedno je jisté. Stejně jako se bude šťastný návštěvník týden pohupovat a filosofovat nad účinky této alternativní psychózy, bude rovněž ve svých snech měsíce vídat podivný žlutý banán s otevřeným zipem.

Foto: Barbora Bittnerová 

23.2.2017 | Tomáš Fiala Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout