Zasněžené sídliště kdesi na švédském předměstí. Mdlá záře luceren se odráží od červených cihlových zdí i od bílého sněhu. Tady vyrůstá dvanáctiletý Oskar se svojí matkou. Oskar je prostě takovým normálním outsiderem, nebo se Vám to tak může prvních deset minut filmu zdát a možná si budete i říkat, proč tohle klišé o šikanování musí být v každém filmu o dětech…ale pak Vám asi začne připadat, že je na tom cosi trochu podivně morbidního. A pak do příběhu vstoupí černovlasá a bledá Eli, která běhá po sněhu na boso a jen v košili a na Oskarovu otázku, jestli jí není zima, odpovídá že „už asi zapomněla, jaké to je“. A od té chvíle už je jasné, že tenhle film je všechno jenom ne klišé.

Příběh je na první pohled vlastně docela jednoduchý – Oskar nemá žádné kamarády, hodně čte a uzavírá se před světem. Eli je outsider docela jiného druhu – na to, aby mohla přežít, potřebuje lidskou krev. Mezi těmihle dvěma postupně vzniká silné citové pouto – oba dva chápou specifické „potřeby“ toho druhého, navzájem si pomáhají a postupně se čím dál více sbližují. Ovšem tahle zápletka, která by snad mohla působit jako klasická upíří pohádka, byť pro poněkud temněji a hloubavěji zaměřené děti, je zasazena do sugestivního prostředí ponurého sídliště, okořeněna pořádnou dávkou brutality (ovšem nikdy samoúčelné) a sem tam nějakým tím dlouhým, melancholickým záběrem a hudbou jako vystřiženou ze seriálu Twin Peaks. Výsledkem je něco, co rozhodně není pro každého – máte-li rádi horory, vězte, že o krev tu zas tolik nejde, ale chcete-li žánrovou romanci, možná jí na Vás zase bude moc. Děti ve věku hlavních hrdinů bych do kina také určitě nevodila – ty otrlejší se budou nudit a ty citlivější si zadělají na pořádné noční můry. Otázkou tedy zůstává, koho snímek švédského režiséra Tomase Alfredsona do kina nakonec naláká.

Kdo patří tak jako já mezi milovníky bergmanovské poetiky a skandinávské kinematografie vůbec, určitě by si film „Ať vejde ten pravý“ neměl nechat ujít. Ale i pro ty méně vyhraněné má několik lákadel. Především dokonale vybudovanou atmosféru a skvělé herecké výkony -  zejména Lina Leandersson v roli Eli je doslova brilantní a pří některých scénách – možná vlastně hned té první, kdy nám jediným výrazem obličeje dá najevo, že má hlad, že to, co potřebuje, je krev a že jen kvůli tomu a nikoli pro vlastní potěšení zabíjí – mi běhal mráz po zádech. Přestože ve filmu poměrně zblízka sledujeme osud a konec jejích obětí a vidíme ji krvelačně zabíjet, nakonec zůstává „nejčistší“ postavou filmu. Dokáže nás přesvědčit, že dělá jen to co musí a že být dvanáctiletou holkou, jejíž „muset“ zahrnuje „zabíjet“, je ta nejsmutnější a nejtěžší věc na světě. Oskar je outsiderem proto, že se nedokáže bránit útokům svých agresivních spolužáků. Eli na své pozici nedokáže a nemůže nic změnit, chce-li přežít a proto možná právě dokáže Oskarovi pomoci.

Téměř každá recenze na Alfredsonův snímek se nakonec nevyhne srovnání s jiným současným upířím trhákem – americkým Stmíváním. Takové srovnání je však dle mého názoru téměř nemožné a asi tak stejně smysluplné, jako kdybyste chtěli srovnávat Ordinaci v růžové zahradě s již zmiňovaným Twin Peaks jen proto, že jsou to seriály. Ty filmy zkrátka mají společné jen upíry, ale jinak se jedná o dvě úplně odlišná díla. Je nicméně třeba přiznat, že Stmívání vyprodává sály multikin a mnoho  náctiletých emařek přivádí do transu, zatímco během premiérového promítání švédské upíří pohádky jsem v ani ne z poloviny vyprodaném sále pražského kina Evald postřehla několik spolunávštěvníků, kteří se zjevně nudili. Já jsem však odcházela z kina s melancholickou a zamyšlenou náladou a pocitem, že jsem právě viděla něco smutného, ale přesto čistého a krásného a atmosféra silného zážitku ve mě doznívala ještě dlouho poté.

16.11.2009 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout