REPORTÁŽ: Neviditelná výstava aneb když na šedesát minut ztratíte zrak

REPORTÁŽ: Neviditelná výstava aneb když na šedesát minut ztratíte zrak

“Jednu ruku si držte celou dobu před obličejem, abyste do něčeho nenarazila,” instruuje mě uvaděč Neviditelné výstavy chvíli předtím, než se ponořím na několik desítek následujících minut do naprosté tmy. Již brzy se přesvědčím, že tato rada nebyla vůbec hloupá. Závěs se odtahuje a já vstupuji do temnoty, aniž bych věděla, co mě čeká.

hodnoceno 5x
Líbí? Pošlete to dál...

Ve tmě se mě okamžitě ujímá průvodkyně Terezka, jejíž příjemně optimistický hlas mně bude na následující hodinu nejvěrnějším společníkem. Vítá mě před vstupními dveřmi do bytu. Abych však mohla vstoupit, musím nejprve zazvonit na zvonek. Hlavní úlohu přebírá místo zraku hmat. Ruka konečně nahmatává správný zvonek a dveře se otvírají. Neviditelná výstava, na níž si mohou návštěvníci vyzkoušet, jaký je život bez zraku, právě začíná. 

I když je tma naprosto absolutní, mám nejprve tendenci oči stále používat a čekám, až si na temnotu zvyknou. Po chvilce však tuto marnou snahu vzdávám, oči zavírám, naplno se nechávám řídit hlasem milé průvodkyně a věci mě začínají zajímat především z hlediska tvarů, které poznávám prostřednictvím hmatu. Počátek výstavy probíhá poklidně. Spolu s Terezkou procházíme tichým bytem, poznávám běžné kuchyňské spotřebiče i sprchový kout s toaletou. Po chvíli se začínám cítit poměrně bezpečně a i bez zraku se poměrně orientuji. Má radost má však brzy skončit. 

“Teď otevřete dveře a vydáme se ven,” zní pokyn od Terezky a já hned vím, že klid končí. Ještě jsem ani nenahmatala kliku a už slyším ruch velkoměsta, které mě za dveřmi čeká. Opouštím příjemný byt a ocitám se na ulici. Obklopuje mě hluk a dostavuje se první vlna chaosu. Nevím kde jsem, kam jdu, nic nevidím a hlas průvodkyně se mi někdy v ruchu kolem ztrácí. “Slyšíte, Báro? Jezdí nám tady i tramvaje,” stupňuje napětí s úsměvem v hlase Terezka. “Máme tady dokonce potok s pravou vodou. Ale nebojte se, do něj určitě nespadnete,” uklidňuje mě nakonec. Pochybnosti u mě ale nemizí. Milá slečna totiž neví, že mi pády rozhodně nejsou cizí, a to i v případě, kdy vidím na cestu. A taková sprška v době, kdy se pak budu muset vrátit do mrazivého počasí venku, by pravděpodobně nebyla nejlepším zážitkem. 

Postupně procházíme další a další místnosti s odlišnou atmosférou a s nejrůznějšími předměty na osahání. Po hmatu poznávám nejrůznější materiály, dřevo, kožešiny i studené stěny. Mění se i povrch, po kterém chodím. Hádám, které předměty mám právě pod rukama. Terezka mě za správné odpovědi vždy nadšeně chválí, což mně příjemně zvyšuje sebevědomí. To opět rychle klesá při prvním nabourání do sloupu či telefonní budky. 

Po necelé hodince přicházíme do temného baru, kde je možné se občerstvit vodou i dalšími studenými a teplými nápoji. Zatímco ucucávám nápoj, Terezka mi odpovídá na nejrůznější otázky, ukazuje, jak nevidomí rozpoznávají mince, a představuje nejrůznější pomůcky, které pomáhají slepým třeba s na první pohled prostým naléváním vody. Moc zajímavé povídání je příjemnou tečkou za neobyčejným zážitkem, jenž jsem si právě užila na vlastní kůži.  

Největší šok přichází ale až ve chvíli, kdy vycházím po šedesáti minutách opět ven a otevírám oči. Silná zář zářivkového světla, byť tlumeného, mě oslňuje, nicméně si brzy zvykám a konečně si mohu prohlédnout svou průvodkyni. Ona mě však nikoliv. Nevidomá je od narození. Neviditelnou výstavou zájemce totiž provádí lidé, kteří buď nevidí vůbec, nebo mají se zrakem velké problémy. Během prohlídky se jich navíc mohou návštěvníci ptát na nejrůznější otázky. Jejich zájem odměňují velkou ochotou a otevřeností.  

Více o této akci...

Přidat na Seznam.cz Mějte články z Informuji i na Seznamu

Prostor pro tvůj názor...

Komentovat může pouze přihlášený fanoušek...