Jedna mně velmi blízká slečna používá  výrazu ,,dekadentní´´ poměrně často a s velmi zvláštním přízvukem. Když toto slovo použije ona k popsání rozjetého holuba v historickém centru prahy, je v jejím hlase cítit všechno to nechutenství dané scenérie, ale i ten zvláštní druh krásy a romantiky, které situace má. A tento tón v její výslovnosti, to je pro mě definice dekadence. Bohužel jí odpovídají jen některá díla  vystavená na výstavě Dekadence now! Za hranice krajnosti v pražském Rudolfinu. Ale i přesto je tato výstava skutečně jedinečná, jen ten název se, dle mého názoru, musí brát s nadhledem.

Výstava se skládá z pěti témat: bolest, sex, pop, šílenství, smrt. Sekci pop ovšem nenaleznete jen v Rudolfinu, ale čeká na vás ještě v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze pod názvem Pokoj č. 13. Českými autory na této výstavě jsou např.: Jiří Černický či David Černý a ze světové scény jsou nám představena díla od např.: Matthew Barney, Gilbert & George, Yasumasa Morimura a mnoho dalších. Setkáte se zde s různorodými médii. Malba je v útlaku, převažují spíše fotografie a instalace. Zajímavé je propojení různých kultur, různého vnímání světa. Záběr umělců a velikost výstavy odpovídá době přípravy, ta trvala tři roky.

Některé zlé jazyky tvrdí: všechno již tu jednou bylo. S tím úplně nesouhlasím, ale dekadence tu byla vždy a nejspíše i bude a to v různých formách. Přesto nás stále zajímá, ale současně je pro společnost většinou určitým tabu. Co znamená slovo tabu dnes? Teď se již přece mluví o všem veřejně a nahlas. Již na prvním stupni se vyučuje sexuální výchova, v časopisových poradnách se probírají témata všelijaká a televize naše mravy také nešetří. Člověk by skoro řekl, že tabu již neexistují. Podle mě jsou tu stále s námi, jen jsou nám naservírovány v novém plášti. To, co je k vidění na této výstavě, i přestože jsme na vyobrazená témata již zvyklí,rozhodně tabu je.  Sex, násilí, drogy..mluvíme o těchto věcech denně. Tohle je ale jiné. Jde o způsob prezentace díla, o jeho vyobrazení. Jde o plášť, který je odsuzován,opovrhován a považován za nevkusný a to i přesto, že pod ním se skrývá všednost.

Ne vše co je dobré, je i hezké. Myslím, že normální člověk nebude na tyto vystavené exponáty příliš často reagovat větou:,,Jé, to se mi líbí!´´ Mnohem častěji se v současné době z výstavních síní bude ozývat ,,Fůj!´´či jiné výkřiky definující nechutnost. Přesto se vám prezentují ti nejlepší ze současné mezinárodní umělecké (alespoň trochu) dekadentní scény. Pokud jste slabší povahy, před návštěvou výstavy nejezte. Ale tato hladovka bude stát za to. Pohled to sice nebude vždy hezký, ale stále v mezi  skousnutelnosti. Nic, co by patnáctka nezvládla. Občas navštívíte výstavu, na níž se vám exponáty líbí, ale za týden si již ani na jeden z nich nevzpomenete. Tato výstava dekadence ve vás zůstane navždy. Všechny ty pocity, i když nejsou vždy pozitivní, jsou natolik silné, že jsou zkrátka zároveň i nezapomenutelnými. To je dle mě důkaz kvality v nowartu. Vyvolání emocí a to jakýchkoliv.

I když si dávám dohromady všechny tyhle myšlenky, stále vlastně nevím, co si o výstavě myslet. Tolik erotiky, vzrušení, důvtipu, světové kvality vám v této chvíli nemůže nabídnout jiná výstava. Někomu může vadit určitá nesourodost, jelikož všech pět zadaných témat má velmi široký záběr. Je těžké hodnotit to takto společně, nikomu se nemůže líbit vše, co je zde k vidění.  Také to již není vždy úplně umění, které vychází z umělcova nitra a promítá se na plátno. Toto umění má za úkol šokovat. Ale vidět se to rozhodně musí. A pak o tom přemýšlet a debatovat, jelikož co se týče dekadence, se společnost nikdy neshodne, ale tak to má asi být

5.10.2010 | Karolína Litschová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout