Prosincová premiéra odstartovala sérii vlastní divadelní tvorby, kterou Divadlo NoD v této sezóně zahájilo. Nová dramaturgická linie Natálie Preslové se bude zaměřovat na témata převážně evropského prostoru v období od roku 1918 až po „velký výroční rok“ 2018. Pro druhou polovinu sezóny se připravují inscenace hry Davida Greiga Evropa v režii Viktorie Čermákové a inscenace na motivy Matéie Visnieca Je nás na tý blbý lodi moc pod režijním vedením Lindy Duškové.

Z dokumentárních materiálů vycházející projekt Ve dne v noci vypráví příběh tří postav, které přežily teroristický útok – student Kweuke (Jiří Roskot) na univerzitě v keňské Garisse, policistka Sabah (Anna Linhartová) v pařížském klubu Bataclan a novinářka Louise (Karolína Vágnerová) v redakci Charlie Hebdo. Poslední, dlouho nejasnou postavou je terorista Samoul (Jan Meduna). První část představuje sled všedních událostí a zážitků jednotlivých hrdinů v průběhu dne, kdy k útokům dojde. Pečlivě jsou vykresleny charaktery i osobní životy postav, které se však po střetu s terorem radikálně promění. Následuje strastiplná cesta vyrovnávání se s traumatizujícím zážitkem, prokládaná jakýmisi dokumentárními prvky (rozhovor s Danielou Drtinovou, krátká reportáž o vnímání uprchlíků v ČR). Téma kauzality a alternativ našeho osudu v zásvislosti na rozhodnutích, jež učiníme, je pak použito v emotivně silném finále, kdy dojde k odtajnění identity teroristy Samoula: „Špatná volba. Allahu Akbar!“

Scéna (Pavla Kamanová) sestává z několika pojízdných „nivtecových ostrůvků“, které v kombinaci s dalšími scénografickými prvky (automat na nápoje, telefonní budka, obrazovka, pouliční hodiny...) umožňují funkčně a rychle měnit prostředí. Atmosféru dotváří živě hraná elektronická hudba dvojice KillieKrankie. Účel živého účinkování v inscenaci je poněkud diskutabilní (snad odkaz ke klubu Bataclan?), protože oba hudebníci stráví prakticky celé představení v zadní místnosti s otevřenými dveřmi, takže jsou spíše tušeni, navíc jejich občasné přecházení v průhledu působí dojmem jevištního technika, který zapomněl, že se vedle hraje.

S ohledem na danou látku zvolila režisérka jako hlavní inscenační prostředek narativ, který umožňil detailní vykreslení vnitřního světa postav. V kombinaci s poměrně minimalistickým herectvím a humornou nadsázkou bránil potenciálnímu patosu a zároveň docílil značné autentičnosti a emocionální síly celého příběhu. Nevýhodou inscenace je cílení na velké množství témat, kterým se tak nelze věnovat příliš do hloubky. Zmiňované „dokumentární odbočky“ k Daniele Drtinové či k vnímání uprchlíků na tuzemských náměstích nepřinášejí nic nad rámec běžných mediálních výstupů k dané problematice, nadto svým charakterem trochu vybočují z celkové poetiky inscenace. Divák by možná více ocenil buď rozsáhlejší uchopení této dokumentární složky, nebo nabízející se rozpracování Medunova teroristy a procesu radikalizace (metafora schodiště zmiňovaná v programu). Samoul totiž oproti zbylým postavám setrvává v poněkud banální rovině „jsem frustrovaný a proto jdu zabíjet“. Lakonicky shrnuto, po představení budete mít v hlavě spoustu dojmů a emocí, ale málo myšlenek.

Tento „neduh“ se však dá v kontextu celkového vyznění inscenace považovat za hnidopišství. Ve dne v noci je totiž zážitkem natolik sugestivním, že zválcuje jak výše uvedené, tak narušování představení na premiéře docela početnou diváckou skupinou „manažerů – prostatiků“, kteří nevydrží hodinu a půl nejít na záchod nebo telefonovat. A přestože s řadou diváků se inscenace pro zvolený „malý ponor“ do tématu (i burácející elektronickou hudbu, která také nesedne každému) může míjet, za mou osobu lze k prvnímu „odpálení vlastní tvorby“ Teatra NoD říci jednoznačně: „Správná volba. Zásah do černého!“

Foto: Jan Hromádko

23.1.2017 | Josef Horák Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout