Elling a Kjell Bjarne jsou opravdu přátelé do nepohody. Sdíleli společný pokoj na psychiatrické klinice a nově dostali možnost nastěhovat se do státem přiděleného bytu. Propuštění z kliniky jim otevřelo dveře do „normálního“ světa, jsou ale na jeho každodenní výzvy opravdu připraveni? Stěhování, osobní hygiena, přijímání telefonních hovorů, nákup nebo hospoda… věci, které zdraví dospělí jedinci většinou prožívají s lehkostí. A co teprve, když se do toho všeho přimýchají ještě touhy a přání, jako třeba získat sexuální zkušenost nebo stát se „undergroundovým básníkem elit“?

Budeme mít svou roli v životě… nebo tak.

Věčně nejistý intelektuál s básnickým střevem a potřebou ohromovat lidi kolem sebe svými bohatými, i když poněkud vymyšlenými životními historkami. Elling (Martin Hofmann) se staví do role člena motorkářského gangu, pravidelného zákazníka bordelu nebo nepřekonatelného milence. Přitom svůj život strávil po boku jedné jediné ženy – své matky, po jejíž smrti byl umístěn do ústavu. Tam se seznámil s Kjellem Bjarnem (Filip Blažek), jednodušším, důvěřivým dobrákem, pro kterého je každý zážitek „vůbec tím nejlepším v životě“. Obě osobnosti se skvěle ve svých nedostatcích i přebytcích doplňují, a to je vlastně ten důvod, proč se dva takoví blázni dokáží navzájem vystát.

Zdrženlivý Elling a dychtivý Kjell jsou jako den a noc, kteří se učí, jak přežít v novém prostředí. Přitom se dostávají do celé řady komických situací, naštěstí v té kaši nejsou sami – třetím mušketýrem do party je Frank (Michal Slaný), který dohlíží na hladký průběch jejich procesu začleňování. A to by bylo, aby se do toho všeho zmatku nezamotaly také nějaké ženské (Lenka Zahradnická a Šárka Opršálová).

Kdo říká, že není magor, neříká pravdu!

Rizikem dramatizace takového námětu je, že představení může velmi snadno sklouznout ke kýčovitosti. To ovšem není případ inscenace Chvála bláznovství, která nepojímá toto téma ani s primitivním humorem, ani se zbytečně dramatickou vážností. Dvojice Hofmann a Blažek se skvěle doplňují a jejich ztvárnění bláznů je vkusné a uvěřitelné.

Opravdovým problémem inscenace ovšem zůstává tempo. Hra byla pomyslně rozdělena na dvě části, které pravděpodobně měly zdůraznit dvě různé fáze integrace Ellinga a Kjella Bjarna – první jako smíření se s pohodlnou nudou a osamoceností, druhá jako vzrušující etapa přijímání výzev života (byť s cynickými poznámkami). Ve výsledku ovšem první část působí zbytečně zdlouhavě, dějově i dialogově je chudší a nezachránilo ji ani vycházkové zpestření nebo vtipné hlášky. Naproti tomu část po přestávce ukázala maximum z hereckého, scénaristického i jevištního potenciálu.

Chvála bláznovství pod režijním dohledem Jakuba Nvoty je v pořadí druhým pražským uvedením. Poprvé se Elling a Kjell Bjarne představili již v roce 2012 v divadle Kalich, tehdy hlavní dvojici ztvárnili Vladimír a Michal Dlouhý.

Foto: Pantheon production

31.12.2016 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout