Marissa Nadler se v MeetFactory zjevila, pozvala posluchače do svého zvláštního surreálného snu, kde ho provázela svým hlasem, vyvedla zpět do reality se skromným úsměvem a zase jako přelud zmizela. Oproti očekávání po příchodu do smíchovské ,,masny“ před pódiem stálo jen několik málo lidí, kteří by se všichni vešli do menší kavárny. Byl to poněkud nezvyk, ale postupně se ukázalo, že vyprázdněný prostor přispěl spíše ke komorní a osobnější atmosféře. Pole pro kontakt s fanoušky Marisse připravila harfenistka Marry Lattimore, jejíž hudba je krásná a hra na harfu je obdivným prvkem, ale jako předkapela možná nebyla nejvhodněji vybraná vzhledem k absenci vokální složky a její představení se mohlo stát mírně uspávající. Avšak i přesto sklidila velký potlesk.

Netrvalo dlouho a na pódiu se objevila Marissa spolu se svou kapelou – kytaristou Philem Wandscherem, klávesistou Stevem Moorem a bubeníkem Stevem Nistorem. Sál se o něco více zaplnil, avšak ne výrazně. Jakmile však Marissa se skromným uvádějícím pozdravem začala zpívat, okolí se postupně začalo ztrácet a její hudba posluchače téměř okamžitě a především nepozorovaně vtáhla do sebe. Zaznělo celé poslední album Strangers, které vypraví o odcizení, samotě, putování světem, který se chýlí ke konci. Texty jsou velmi abstraktní, jsou to básně připomínající díla, romantických anglických básníku jako Percy Bysshe Shelleyho ale možno v nich najít i něco z Máchy. Marissa v nich často promlouvá k někomu blízkému, kdo tu ovšem už s ní není, o kom spíše sní, o tom, že ho vidí nebo vzpomíná na minulost. Album i předešlá její hudba připomíná atmosférou Trierův film Melancholia.

Její performance však vůbec tímto tísnivým dojmem nepůsobila, naopak byla velmi otevřená zasněná a vlastně pozitivní jako by byl člověk pod vlivem mírně psychedelické drogy. Nádhernou a uhrančivou složkou písní byla elektrická kytara na kterou hrála jak Marissa, tak kytarista Phil Wandscher a klávesista Steve Moore. Skvěle podtrhla náboj skladeb a kytarová sóla tvořila často stejně důležitou složku jako Marissin hlas a pobízela tělo k vlnění do rytmu.

Koncert připomínal vyprávění nějakého dávného mytologického příběhu až pohádky, jejíž je Nadler vypravěčkou i průvodkyní, která nám sice dovolí se v ní ztratit, ale ne tak aby to způsobilo negativní pocit.  Jednotlivé skladby na sebe plynule navazovaly, což jen podpořilo tento dojem. Ve zpěvaččině hudbě byly cítit odkazy na metal, country, anglický folk ale i snivý pop podobný například kapele Slowdive. Směs stylů sice zní až překombinovaně, ale všechny jsou v její hudbě lehce začleněné tak, že si toho posluchač zaprvé nevšimne a zadruhé i tak, že spolu příjemně kolaborují.

Jediné, co poněkud narušovalo prostředí, byla prudká bílá světla, která mířila do diváků a narušovala od reality odtržený háv. I Marissa naznačila, aby je produkce ztlumila, nestalo se tak však, což byla škoda. Kromě toho měla zpěvačka i menší problémy s technikou, kdy komunikace se zvukařem, z jeho strany, poněkud vázla.

Kouzlem umělkyně jako je Marrisa tkví v tom, že se nikdy nejspíše nestane ve světě více známou a zachová si tak své komorní a osobní kouzlo, které může předat lidem na koncertě, tak jako včera. Když člověk zavřel oči, měl pocit, že není v přítomnosti a často ani na zemi. Jako na droze, ale bez jejích škodlivých účinků na tělo. To byla snová Marissa.  

15.12.2016 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout