Romantický příběh začíná jako jeden z románů červené knihovny. Mladý a bohatý Colin se zamiluje do překrásné a bláznivé Chloé. Sotva se ale vezmou, život zatočí s jejich osudy. Chloé onemocní zvláštní chorobou, na plicích jí vyroste leknín. Život novomanželů se začne otáčet jenom kolem léčby, ale existuje vůbec medicína na tak podivnou nemoc?

Poetický příběh z paralelní utopické reality se odehrává v Paříži. Není to ale obyčejná Paříž. Tady je práce podřadnou činností, drink si namícháte pomocí klavíru a v domě vám pomáhá myš. Ačkoli divadelní scéna není vhodná pro ztvárnění mnoha paradoxů této tragikomedie, Tramtarie to dokázala. Jakoby to nebylo nic zvláštního, vyřešila mnoho problémů, s kterými by si jiní neporadili. Chybí vám na jevišti kluziště? Nevadí, když máte schopné herce, kteří ho vytvoří v myslích všech diváků. Nemáte klavírní míchač alkoholických nápojů? Nevadí, stačí pár PET lahví s barevnými tekutinami.

Ty pracuješ? No to je směšné! Je to hnus.

Jedinou nevýhodou je, že stejně jako kniha, i inscenace je kvůli všem paradoxům a nesmyslům poměrně těžká na pochopení a udržení pozornosti. Neustálé změny, pohádkové předměty na scéně a náročný text mohou mnoho diváků zmást a odvést pozornost od samotného příběhu.

Nádherné a přesto jednoduché kulisy

Jako v naprosté většině tramtariských inscenací, i v této diváka ale okouzlí promyšlená scénografie. V jednoduchosti je krása, říká se. V Tramtarii to platí dvojnásob. Na scéně se objevuje pouze jedna stěna domu se zaklápěcí průhlednou střechou. Čím více příběh spěje k tragickému konci, tím více se střecha zavírá. Tím byl geniálně vyřešen problém, jak postupně zmenšovat prostor Colinova domu podle stádia Chloiny nemoci, přesně tak jak je to v knize. Díky mikrofonu umístěnému uvnitř, ale herce slyšíme, i když potemněle. Díky tomu atmosféra zvážní, což pomáhá pochopit, samotnou podstatu příběhu.

Účelně vymyšlená scéna se ale snadno může v divákových očích proměnit v jednu z největších nevýhod hry. Kvůli složitému scénáři a příběhu, se totiž snaží obracet právě ke kulisám. Ty jsou ale vytvořeny tak minimalisticky, že mu opět nepomohou a ztrácí se.

V hlavních rolích hosté

Tentokrát nikdo z tramtariiských herců typově neodpovídal hlavním postavám Colinovi a Chloé a tak byli pozváni hosté. Neodolatelnou Chloé ztvárnila herečka zlínského městského divadla Marie Vančurová, kterou si s sebou ze svého domovského působiště přivedla režisérka inscenace Hana Mikolášková (v Tramtarii už režírovala hry Bohyně z města hříchů a Psycho). V první chvíli si říkáte, že se vám do této role úplně nehodí, ale postupně vás herečka přesvědčí, že hraje na správném místě. Skvěle zvládá všechny Chloiny nálady a jednoduše mezi nimi přebíhá sem a tam.

Čekání na lásku je, jako když pán nechce rozkrojit dort, protože je příliš nádherný.

V roli Colina se pak představil brněnský herec, moderátor a klaun Filip Teller (možná i díky jedné ze svých profesí) výborně zapadl do smutnoveselé olomoucké klauniády. Už na pomyslném kluzišti nás přesvědčí, že je skvělý komediant. Křepčí a skáče, až se divák dívá, jestli pod jeho nohama skutečně neuvidí alespoň kousek ledu. Postupně se ale přizpůsobuje náladě hry a zvážní. Ačkoli dokáže dostat do svého výrazu smutek i strach o nemocnou Chloé, je vidět, že přirozeněji se cítí v roli klauna, který pobaví celé hlediště.

Divadlo Tramtarie si už několik sezón po sobě vybírá hry/knihy, u kterých si říkáte, že to nemůže vyjít. Ať už to byl A za Tracym tygr, Romance pro křídlovku, Stařec a moře nebo Pěna dní. Všechno to jsou symbolická díla, pro která je nejvhodnější, aby zůstala na papíře a jejich krásu si čtenář vyložil ve své hlavě. Tuhle teorii, ale divadlo popírá. Představy z našich mysli hravě přenáší na jeviště jakoby mávnutím kouzelného proutku, a s přibývajícími inscenacemi to už vypadá, že by je nepokořil ani Morgensternův Rybí zpěv.

10.12.2016 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout