Milénium Stiega Larssona na papíře i na plátně

Milénium Stiega Larssona na papíře i na plátně80%

Celosvětový úspěch knižní trilogie Milénium švédského spisovatele a novináře Stiega Larssona sice není úplně nejčerstvější záležitostí, ale (kromě toho, že Milénium stále neochvějně kraluje žebříčku nejprodávanějších knih), existuje nyní několik dobrých důvodů si jej připomenout – jednak naše kina právě opouští švédská filmová adaptace prvního dílu, druhý díl se brzy chystá a pomalu, ale jistě se chystá také hollywoodská verze tohoto výživného detektivního příběhu (nevím, jak se jim to povedlo, ale k radosti nás všech milovníků evropské kinematogrofie si prý Švédové vymohli na Američanech slib, že se americká verze nedostane do kin dříve, než budou mít mezinárodní premiéru všechny tři švédské díly). A za druhé se českému nakladateli rozsvítilo a pochopil, že knihu tak napínavou je nepraktické vlastnit na pěti stovkách stran vážících půl kila a obšťastnil nás paperbackovou verzí českého překladu (on to bude asi spíše marketingový tah, ale pokud jako já patříte k těm, kteří čtou pořád a často cestují, pak jistě umíte papírové knížečky, které se dají nacpat i do té nejmešní kabelky a po jednom použití vypadají dvacet let staré, náležitě ocenit).

Stieg Larsson bývá často označován za autora bestselleru. Pokud za „bestseller“ budeme považovat knihu, která se nejenom skvěle prodává a vydělává nakladateli astronomické částky, ale také knihu, která se skvěle čte, protože je prostě skvěle napsaná, pak je právě Larsson jistě hoden tohoto označení. Protože však cedulkou „mezinárodní bestseller“ bývá v knihkupectví označeno kdeco, je potřeba na tomto místě poznamenat, že Milénium je poněkud jiná kategorie než bestsellery Dana Browna a Stephenie Meyerové. Je to bestseller v tom nejlepším slova smyslu – chytrá, skvěle napsaná, napínavá a čtivá kniha pro širokou čtenářskou obec, která ale v žádném případě neurazí ani náročnější čtenáře (kdyby někdo chtěl polemizovat, tak ano, mě skutečně „díla“ Dana Browna uráží). Můžeme diskutovat o tom, nakolik k jeho popularitě přispěla náhlá smrt autora a následné mediálně propírané hádky o dědictví autorských práv, jeho kvality však zůstávají nesporné.

Hlavní postavou prvního dílu knihy („Muži, kteří nenávidí ženy“) je autorovo alter ego, úspěšný investigativní novinář a vydavatel časopisu Milénium Mikael Blomkvist, kolegy z jiných redakcí přezdívaný Kalle Blomkvist (komu ta přezdívka nic neříká, nechť ještě před otevřením Larssona zapátrá v dětské knihovničce po několika drobných knížečkách Astrid Lindgrenové o tomto geniálním dětském detektivovi - až se s ním seznámíte, bude vám ten Larssonův Blomkvist ještě o něco sympatištější). Mikaelovi právě poprvé v jeho novinářské kariéře krutě nevyšlo předpokládáné bombastické odhalení – soud označil jeho obvinění z mafiánství vznesené vůči významnému finančnímu magnátovi Hansi-Eriku Wennerströmovi jako falešné a lživé. Mikael se tak ocitá v nezaviděníhodné situaci. Je nucen zaplatit vysokou pokutu, odsedět několik týdnů ve vězení a jeho pověst bezúhonného žurnalisty a strážce švédské demokracie a svobody visí na vlásku. V této situace přichází zajímavá pracovní nabídka od stárnoucího průmyslníka Henrika Vangera. Přes počáteční pochybnosti se tak Mikael nakonec stěhuje na odlehlý ostrov Hedeby a ponoří se do čtyřicet let starého příběhu záhadného zmizení neteře mocného magnáta. Seznamuje se s charaktery všech obyvatel malého městečka a odkrývá nejedno temné tajemství rozvětvené Vangerovic rodiny. Dílem náhody se jeho spolupracovnicí při náročném pátraní stává Lisbeth Salanderová – asociální geniální hackerka a jedna z nejlepších ženských postav v literatuře posledních let. Na konci prvního dílu se sice vyřeší záhada v Hedeby, ale o životním příběhu Lisbeth se toho čtenář dozví jen velmi málo – a právě její postava se stává klíčem k příběhu dalších dvou dílů („Dívka, která si hrála s ohněm“ a „Dívka, která kopla do vosího hnízda“). Dozvídáme se tajemství o její rodině, které má až příliš co do činění s nekalými praktikami švédských tajných služeb, Lisbeth je obžalovaná z několika vražd, utíká před zákonem a nakonec končí ve vězení. Mikael Blomkvist je však celou dobu přesvědčený, že je nevinná a usilovně o tom shromažďuje důkazy. A že by jejich zveřejnění mohlo značně zkomplikovat život mnoha významným a vysoce postaveným lidem, je nabíledni....

Jak už zápletka napovídá, Milénium balancuje na hranici detektivky (do této kategorie by spadal především první díl, který řeší klasickou Agathou Christie proslavenou „záhadu zamčeného pokoje“) a napínavého politického thrilleru - třetí díl vykrystalizuje jako vcelku jednoznačná obžaloba represivních praktik státu, který sám sebe označuje za demokratický a přestože chyba je nakonec připsána selhání jednotlivce, Larssonovou ambicí jistě bylo i ukazovat na selhání a nepřehledná místa celého systému. Na to, aby to byl „pouhý“ thriller, má však Milénium příliš propracované hlavní postavy. Mikael Blomkvist je sice někdy až příliš sympatický a jednoznačně kladný hrdina, morálně zásadový strážce demokracie a zároveň tak trochu bohém a milovník žen, nicméně je to postava naprosto uvěřitelná. Larssonovým hlavním triumfem však zůstávají ženské hrdinky: Blomkvistova dlouholetá kolegyně a milenka Erika Bergerová, silná, úspěšná a ambiciózní žena, která se nebojí jít proti proudu, tak trochu tajemná Cecilia Vangerová a především geniální Lisbeth Salanderová – nepochopitelná, tajemná, komplikovaná, nadaná nadprůměrnými schopnostmi a ochuzená o talent na navazování mezilidských vztahů. A zároveň – jak Blomkvist na několika místech knihy říká – osobnost se silně vyvinutým smyslem pro spravedlnost, přestože její představa spravedlnosti se mnohdy neshoduje s tou většinovou. Skrze postavu Lisbeth a její komplikovanou minulost se navíc do příběhu dostávají závažná sociální témata jako násilí na ženách a postavení žen ve společnosti obecně nebo bezmocnost jedince proti státnímu aparátu.

Milénium není dokonalá kniha. Larsson už bohužel neměl na její vypilování čas a tak zůstala místy nedotažená, někde zbytečně zdlouhavá, jindy zas příliš stručná, absurdně lpící na některých detailech. Ale ať už má slabé stránky jakékoliv, těch dohromady skoro dvatisíce stran se dá přečíst téměř na jeden zátah. Milénium je z těch knih, které čtenáře polapí a nepustí, z těch, u kterých se vám ve tři ráno zavírají oči, za čtyři hodiny vstáváte do práce, ale prostě nemůžete přestat číst. A když potom několikadenním čtecím maratónu, během kterého jste si vytvořili řádný spánkový deficit najednou skončí, je vám to líto a klidně byste přelouskali dalších tisíc stran. A když se potvrdí, že už Larsson vážně nic dalšího napsat nestihl, zamyslíte se nad tím, co jste právě dočetli – a zjistíte, že přesto, že to byla „jen“ chytrá detektivka, je nad čím přemýšlet. Že největší síla Milénia tkví v tom, že byť to není filozofické dílo ani četba pro náročné, přece jen svým čtivým způsobem něco o našem světě na prahu 21.milénia vypovídá.

Odezvy kritiků i diváků na filmovou verzi „Mužů, kteří nenávidí ženy“ byly zatím vesměs kladné, ale stejně mě udivilo, jak tahle kvalitní švédská filmařina našimi kinosály tak nějak prošuměla. Okolo hollywoodské verze s agentem 007 Danielem Craigem v hlavní roli bude nepochybně větší humbuk. A to je velká škoda. Režisér Niels Arden Oplev odvedl velmi slušnou práci – měl sice k dispozici takovou předlohu, ze které by jen naprostý diletant vytvořil nudný film, ale špatný, laciný a senzacechtivý film se dá z bestselleru udělat snadno (když už jsme u toho, tak filmová verze Šifry mistra Leonarda byla fakt ještě horší než ta předloha). Všech těchto rizik se však tvůrci adaptace vyvarovali - „Muži, kteří nenávidí ženy“ jsou řemeslně zvládnutým thrillerem se skvělou atmosférou a poměrně kvalitními hereckými výkony (ústřední duo představují Michael Nykvist a Noomi Rapace, a ač nejsou oslniví, hrají dostatečně dobře na to, aby výsledný dojem nijak nerušili). Nejsem schopná posoudit, nakolik by předlohy neznalému čtenáři dělalo problém pochopit základní linii příběhu, protože některé zápletky bylo logicky nutné značně osekat (a i tak má výsledný film poměrně dlouhou stopáž), mě bylo především líto, že se to tam prostě všechno vejít nemohlo. Jako adaptace Larssonovy knihy je  Oplevův snimek dobře odvedenou prací - a troufám si tvrdit, že i jako samostatné dílo by obstál a o mnoho příček přeskočil běznou thrillerovou produkci.

Máme se tedy v kinech v nejbližší době na co těšit – doufejme, že si Švédové nastavenou laťku udrží. A i kdyby náhodou ne, můžeme si zas spravit náladu u knižní předlohy. U Larssona zkrátka není co ztratit.

Názor informuji.cz: 80%

Kdy a kde dávají film: Muži, kteří nenávidí ženy

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Filmové recenze

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!