August August, august přináší snově mrazivý příběh přesahující cirkusovou manéž (recenze)

Pavel Kohout napsal drama August August, august již v roce 1967. Genialitu poselství v něm ukrytého dokázal však až rok 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy a začala okupace. Postupem času se pak rozšířila mylná zpráva, že Kohout napsal hru právě jako reakci na tuto invazi. „Hra měla premiéru v květnu 1967 na Vinohradech. Rok poté přišly armády Varšavského paktu, v srpnu. A slovo srpen se skoro v každém velkém jazyce včetně slovenštiny překládá jako august. Vznikl jakýsi dojem, že to je hra o sovětské okupaci. Já jsem ten dojem nevyvracel, protože celá hra je v podstatě o tom, jak umřel sen a jak fantazie byla zahubena mocí,“ vysvětluje Pavel Kohout, který se stal také speciálním hostem sobotní premiéry.

Na první pohled se jeví inscenace, která se celá odehrává v cirkusovém šapitó, poměrně pohádkově. Roztomilý klaun August má sen drezírovat osm bílých lipicánů. To je však výsadou ředitele cirkusu. A proto se August rozhodne, že se ředitelem stane, a prosí toho stávajícího o pomoc. Ten mu sdělí, že může být ředitelem jen tehdy, kdy splní tři na první pohled nesplnitelné úkoly. Naivní klaun se však nevzdává a postupně jeden za druhým plní. Neví však, že to nejsou jediné překážky, které si pro něj zlovolný ředitel a neméně zlomyslný inspektor manéže připravili.

Hra vyniká velkou barvitostí a poetičností. Působivý je značný kontrast mezi snílkem Augustem, jednoduchým a upřímným klaunem, který se rozhodl splnit si svůj největší sen, a zbylými cirkusovými akrobaty. Snové scény s Augustem, vytříbeným jazykem a zábavnými hrátkami s češtinou tak střídají vystoupení spoře oděných dívek v převlecích nemocničních sestřiček, tanečníků převlečených do vojenského oblečení a podobné scény, během nichž vystupují herci třeba na hity jihoafrické bláznivé kapely Die Antwoord. Právě tyto momenty dělají z jinak snového příběhu spíše mrazivý odraz reality střetávající se s říší fantazie.

Velký podíl na celkovém kvalitním provedení má kromě skvělé předlohy také herec Zbigniew Kalina, jenž se role trošku přihlouplého, ale opravdového a upřímného klauna Augusta ujal s obrovským nasazením. Na pódiu působí neuvěřitelně roztomile a divák mu od první chvíle z celého srdce přeje, aby si nakonec těch osm bílých lipicánů co nejdříve opravdu zadrezůroval. Dobrou práci odvádí ale i zbytek hereckého obsazení – od Augustovy rodiny, kterou hrají Veronika Svojtková, Jan Hoffman a Milan Kačmarčík, po zákeřného ředitele Jiřího Schwarze a inspektora manéže Vasila Fridricha. Režie se ujal Ondřej Zajíc, ředitel Městských divadel pražských.

Scéna představující cirkusovou manéž je řešena poměrně jednoduše. V ní se často postavy obrací přímo k publiku, jako by bylo skutečně na cirkusovém představení a vše se odehrávalo jen pro jeho potěšení. To je na základě toho vtaženo přímo do děje, kde probíhá i šikanování nebohého klauna jen na efekt, aby se divák pobavil.

Jak bylo zmíněno již výše, někdo může vidět v představení jen pohádkový příběh. Ty, kteří půjdou trochu více do hloubky, pak možná trochu zamrazí z toho, jak je hra i dnes brutálně aktuální stejně, jako tomu bylo na konci šedesátých let minulého století. Vždyť i nyní se setkáváme s manipulací těch, jež v rukou třímají moc a kteří často velmi výrazně ovlivňují naše životy.

Foto: Městská divadla pražská